Tady se to, koukám, přelévá do čistobloku, proudu blbení.

Myslím, že mě nemáte rádi, roztodivní čtenci. Tuším, že snad po mně, kuchtíkovi, chcete kus masa, opracovanou flákotu nějakého hovězího prasečího tuleního, a přitom si dovoluji servírovat vnitřnosti i se vším tím kolem, což, přiznávám, je podfuk a krádež a zlodějina při takovém očekávání, leč nic jiného neumím – nutit našince ke kanibalismu, to je vlastně zločin, přitom se jen navracím k sobě a rád s sebou strhnu i další nešťastníky, a tak se strháváme navzájem k nám samým, až si v těch hostinách připadneme jako noví, zbrusu laminátoví trimalchionové radost ochutnat: a na přetřes nepřichází pouze raw a trendy a hip sleziny, játra, střeva, žaludky, tračníci, bránice atd., ale i leccos zvnějšku; svalnatá noha, kus prstu, ba i ten nehet by se do spojitých břich vešel, lalok i lolok kůže.

[Lolok, dámové a pány, je útvar zcela podobný přívěsku mozkovému, až na to, že tělu nepřináší žádný užitek či úlevu při nemocích. Vyměšuje jaksi z pudu sebezáchovy toxin, jehož psychotropní účinek je žádoucně následující: nutkat představu, že organismus je naprosto, ale naprosto zdráv, přestože průvodní jevy tomu nenasvědčují. Lolok tedy, aby se zachránil, odvedl pozornost čidel a myslidel od loločího vyříznutí chirurgem šikulátem, navozuje iluzorní pocit pohody a zdravotní bezstarostnosti (o patologických změnách chování, jež by znalec sebejistě označil za „záchvaty úlevné idiocie“, se raději příliš nerozepíšeme, neb bychom útlocitné povahy zneklidnili a po vzoru knih o trampotách domácích lékařů autodidaktů sugerovali podezření, zda ten či onen nějakého toho loloka kdesi přirostlého nemá – třeba v podpaží coby nenápadnou žlázku poustevnici nebo snad za oční bulvou, jakby parazitického mlže ženistu, protoč se utvářejí halucinace či poruchy vizu z důvodu tlaku na nerv, tak je to rozmile učené, až kdejaký sapiosexuál toužebně zachrochtá a omdlí), a přitom se snadno může stát, že dotyčný může ignorovat zdánlivě škodlivou chorobu, syndrom či rýmičku, kterážto může přerůst (a to doslova, do písmene i do numera, ve všech možných směrech a významech, až se sami stáváme obrůstanými, ba jednou kolosální kolonií cizotvarých buněk!) v cosi zcela blízce terminálního. Uhyne-li takový zdravím překypující idiotek, totiž pacient (který se vpravdě, uznávám poznámku příkladných hnidopichů, „pacientem“ nikdy nestane, neb lékaře až hystericky, násilně, pěnivě a hubatě až za samu hranici zákona odmítá), odhřezne se lolok lstivý a mlžím krokem si najde hostitele nového, dosud nemocného zdravím. Ovšem pozor, budoucí medikové: nejedná se o parazitickou entitu, jak bylo řečeno v metaforickém náznaku, nýbrž o nomádský orgán, jenž tu mezi človíky má vždy své místo, náruče otevřené, ústa dokořán atakdále – hovořme proto spíše o tzv. lolokismu, neb jedná se o dobový, možná civilizační, pokrokový fenomén, pan-syndrom, nikoliv o lokální úkaz či ojedinělý casus.]

Pěkňoučké, libochutné, chtělo by se mlasknout, avšak dovolme si namítnout, že přílišná metaforika může taky unudit k zesnutí v čtenářském ušáku, a když rekovný milovník čtiva zatne čelist a nezesne a promačetí se pralesem metaforické sítě, lze se jí alespoň unavit – ostatně jako každou sugerovanou meta-kognicí. Achich-ách & jémine, být tak milosrdným kinedrilem, humoristikou snovou, a proč jako, he?, no protože se má číst do spánku a taky v něm, tam se všechen špín a pochybnost o nás a zmar a falešná hrdost a sebelítost ukládá, z něho se povstává, aby se o všem možném dumalo a psalo a nad napsaným rozumovalo, jistěže tak!

„A to je žůžo zas, viď? To si tu zas břichomluvíš, a přitom to nikoho nezajímá, leda tak tebe, nulo!“ lomcuje se mnou slovy (s razičským třísk na „žůžo“, „nikoho“, „nulo!“) a fyzičnem (špinavými, černavě melasovitými nehty se mi zarývá do ramen, škube jimi, anebo čímsi chapadlovitým, chobotnatým nebo tykadlovičitým nebo já-nevím-jakým mi škrtí hrdlo – skutečnost je sice totálně jiná, velice velmi abstraktní, dalo by se říci; však se taky nacházíme v zásvětí, v doméně kocoura Bombiče; nicméně tohle vyprávění je krom mnohajiného přepis do konvenčního jazyka, analogicky k tomu se jedná o převod do známého systému metaforicko-synekdochického, jak jej každé dítko každý školák každý produktivní, neloločí orgán poznává, fixuje si, užívá a z něj plytce derivuje).

Skutečnost, tu nahou formu věcí, jež se v Postmortalii dějí, je možno podat třeba takto:

„*/-0⁋⁓⸨§⸩“

(anebo si představme libovolnou, spontánně utvořenou malůvku rodu „expresivní abstrakce“, abychom pozlobili bojovníky se snobismy všech druhů)

A vskutku: leccos se děje a cokoliv se zároveň neděje anebo dít natruc nechce.

Nedění.

Tedy v tom banálním, kramářském, veksláckém smyslu. Neděj přeložíme jako

D-Ě-J

či „dynamiko“ textu J-E-Ď!,

abychom si ponechali něco z všivé lidskosti, zavzpomínali na to, jaké to bývalo cítit se člověkem:

Jedna z Múz; sliznatá, hlavonožská, bublavá, vyvřele mokvavá (asi jako poklad žláz z hloubi bažin vynořený), lepkavá jako rosnatka pokojová, kluzká, hladká, někde i štětinatka-strupavka, jak vnímavé čtenářstvo jistě pochopilo ze zmínky o chapadlech aj. tajemstvích těla, ačkoliv si lze položit metafyzikální otázku, zda mají vůbec těla – možná těla emoční, nebo snad astrální, kdo-ví-ať-si-trhne –, ale to chorobně odbočuji.

Nuže: jedna-jedno-jeden z nich mě vyrušila z blekotání, alkoholického usebrání nad životy mých bližních, nad vlastním dosebezahlédáním (jsa jakýmsi rosolnatým, drogami percepce roztřeseným narciskem, až mi je hanebno, leč hezky hanebno), a pokračuje v burcování:

„Tak pěkně ses rozpovídal o tý svý rodině, ucítila jsem z toho konečně náznak literatury,“ ucítím zápach exhumovaných hrobů, neb slyším, jak se nadechuje,

„proto,“

a výdechem dí, „... že písemnictví dělaj vítězové.“

Dunivé mlčení, tak dlouhé, tak krátké. „A poraženci, trdlo a blbenče, ti leda kydaj hnůj!“ proráží jej drze, nesmlouvavě, jako by triumfovala, sama se vtiskla do dějin – jaksi násilně, nazapřenou. Nezbývá než se hájit, protože nejapný pud sebeochrany mi zůstal i po smrti, asi chyba systémová, a proto omluvená, neb systém chyby sám od sebe generuje, aby se reguloval, udržoval se v přirozeném pohybu, přeměně v nad-systém systémů (což je i kterékoliv „vyprávěné“, krášlíme pokaždé, když si leccos fabulací permutujeme, jen to v mrzké mortalitě zapomínáme, abychom si ulevili od komplexního a aspoň trochu, náznakem „žili“ jako automaty na chování na prožívání na myšlení na povídání...); nezbývá než odmlouvat:

„Komu říkáš poraženej, erýnie nedomrdlá? Odgdy nám jde o výhry nebo prohry? Odgdy je psaní, i to blbje mý, závod? Předehnat ostatní, bejt na špici a svítit jak čínskej bůžek srandopytle? Nejde mi vůbec vo nic, možná jen se vozejvat, že tu eště sem, že mě to nezabilo, hele, že sem se přežil a že sem to upřímně Já, jakkoliv zbytnej, nahraditelnej, páč každej můžem nahrazovat cokoliv, když to samo de, když to ňák zapadá, že jo. To máš jako s příběhama – žijou si jak chcou a dovedou, ale ty, jako jejich herald nebo co, je taky nějak chceš... chceš, aby ti tak ňák posvym patřily, k tobě a dík tomu i nám všem, rozumíš, no a to jsou ty čárymáry fabulace a autenticity individuality zároveň, nebo jak to popsat, to kouzelný, co omračuje a voživuje, když to teda zapadá a samo de...“

Kecám a najednou vidím, že z dialogu je monolog a z monologu snad pásmo vypravěčské nebo co, a ucítím v zátylku výčitku, jestli to, co je tu otisknuto, je vůbec literatura, zda to je komukoliv (bez)cenné, a zároveň docházím k přesvědčení, že takové úvahy je bezpředmětné rozebírat, že to je přeci zodpovědnost čtenářská či kritická, nikoliv autorská, jako ostatně všecko. A tak monologizuji či pásmuji, podobně suverénně jako jezdívá v tanku velikém jak celé státy, celé geomorfologické útvary náš bájný či vybájený kocour Bombič. A tu a tam pásem vyorám kde-jaký pozůstatek po neznámých životech, vyhloubím jeskyni, kterou kde-kdo za pár tisíc generací nazve přírodní rezervací a bude se tam koupat a rekreovat a všemožně si užívat.

A tak radostně pásmuji, neb vzpomínám, že vyprávění o mé rodině je takňák nesoustavné. Už o mnoho odstavců dříve jsem chtěl pojednat o zákulisních margináliích mých tet: veskrze combrayská teta H. je automat na vzpomínání a stěžování si, jak bejval svět eště v pořádku, a proto jsme byli mladí a krásní, a ty ani nevíš, Dvojto, jaká to byla krása, když jsme popíjeli a randili a smáli se na barových stoličkách a pak z nich i padali na hromadu, to byl rumunskej koňak, jak vono se to menovalo, a to ti byla taková dobrota!, už dneska neseženeš, ti hajzlové z tebe sedřou každou korunu a i vo tu důstojnost lidskou tě připraví, to jsem si takhle objednala novou kancelářskou židli, nosnost sto padesát, naklikals mi ji, a do dvou týdnů, nekecám, aha, tak do týdne mi ty kolečka praskly, letěla jsem jak balvan, eště že byl po ruce telefon, musela se doplazit, a M. byl po ruce taky, chválabohu, tak přišel, zrovna dospával po noční, to se dneska tak votročí, a zvedl mě, chudák, eště že jsem si při pádu nezlomila ruku, i tak chromou, viď že mi pak strčíš mouku do kredence, nedosáhnu tam, tak von mě zvedl na gauč a tam jsem se rozvalila jak ta zpěvačka cigošská, jak si ji vykrmuje ten pasák za městem, a přitom všelijak vynalézavě zneužívá a týrá ty debílky, jak je rozkradl z ústavů, a ti mu pak posluhujou, čubiny dělaj, kafčo navaří, kořalku nanosí, když je vzácná návštěva, třeba pán šrotu, jak si říkává, přijel si obhlídnout, co že se válí na dvorku za sběrnou surovinu, aby si to mohl naložit a odvézt, a zmerčil ji tam mezi polštářema, něco jako harém, ale v jedný vosobě, snad tři měňavý, kdekoliv votvíratelný metráky živý váhy to má, černý zlato, říkávalo se jejímu hlasu, však i satirikům za to stála, jak o ní natočili reportáž nebo co to bylo, tak jsem tam ležela jako vona v polštáří a culila se jak měsíček na hnoji, jo, do smíchu mi bylo, ale M. se nesmál, prohlížel si to dílo se židlí, urvaný jako bys rozřízl frézou, to musím reklamovat u těch hajzlů, co sedřou i duši, honem telefon, vyřídit zařídit, říkám, žádný kolečkový křeslo zdravotní nebo co nechci!, musím na něj křičet a ten úsměv mě tentam přešel, křičet, aby věděl, nejsem žádnej lazar nebo chcíplotina, to teda ne!, do eldéenky jedině až tu pro mě nikdo nezbyde, takhle to zvládám s telefony a internety, navařím na oplátku řízek prasečí, květák, bůček v trojobalu a bramborový placky, i když babička, ta to uměla jináč, ty její vdolky, ty její šišky, jak říkáme těm koblihovým panenkám z ráje, jednou do huby, a už tam máš druhou, mls jedna báseň; to jsem si takhle nechala od tety B. koupit husu v akci, měli ji mraženou, a vona mi koupila kachnu, to víš, já si na maso potrpím, však naše rodina lovila na Jihu pro knížectvo po generace, každou chvíli koroptev, každou chvíli zajíc, takže děda se taky naučil stahovat z kůže, natahovat, no to jsme si pošušňávali, mastný huby měli a sousedi vodvedle ten mlaskot jen závistivě monitorovali skrz vokna, ti měli ale svý králíkárny a zeleninu a krmivo a vydělaný kůže, ale zajíc není žádnej králík, to se ví, Dvojto, zvěřina, to je vždycky svátek, když se kůrčička rozpadne na jazyku eště než ji skousneš, masíčko rajská mana, rozplýval by se náš farář, ten se rád pozve na oběd, ale zvěřinu nedostane, leda tak kančí pajšl a běda jak pohrdne!, každou chvíli bažant, každou chvíli kančí, jelení, srnčí hody, až chalupu obklopí celá smečka psů i s utrženýma boudama jako uprchlí trestanci s koulí na řetězu, hehe, to jsou nápady, viď?, no takže jsem holka vlastně z vesnice, a když mi před lety, kdy jsem eště lítala jak můra po svejch, kolega přinesl ušáka, že se poměju, tak to byl asi stoletej zajoch s prašivýma ušima, to poznáš, no a takový kusy maj jakoby zpuchřelý, tuhý maso, nemastek neslanek, jak bys možná řekl, tak jsem mu ho vrátila (už se do něj pouštěl hmyz, mokvavá plíseň, ti sežerou všecko, ani nemrknou, tak ho asi vyhodil), že přebytky neberu, no a on přespříště dotáhl že sorry jako mladýho krásnýho atleta s běhy jak zátopek či co, až mi bylo líto, že ho někdo picnul a nenechal dál šířit takovej fajnovej genetickej materiál, řekl bys asi, tak jsem ho tehdy upekla a bylo žůžo labůžo, že psí i lidští tuláci se nalepili na barák a olizovali omítku, až taková vůně to byla, že se vsakovala do nemovitostí, pár se jich lstí a ostrým loktem dostalo dovnitř, na chodbu a museli jsme je zmámené všechny nechat utratit a neutralizovat deratizační četou, tak jsme si pošmákli a kousky toho atleta nám zůstaly mezi zubama, mňam, že jsme si pro zachování dobré chuti pár týdnů nečistili zuby; to jsme si takhle dávali do trumpety, když M. našel v lese celou rodinku surovek – panečku, boule velký jak melouny, slupku jsem musela loupat pilkou na železo nebo dlátem, na porcování použít majzlík a kladivo a rámus jako při zpívánkách, co mívaj cigáňata kol dušiček, Dvojto, to byl, že v okolí museli volat policajty, obcházeče-gde-se-ruší-vobčanskej-klid a ti pak říkali ó ho hó, ahá, paňmámo, pohoštění, to my rádi, a tak dostali kafe a smaženů surovků-rychlovků cinky-cink, trty-trt a štamprdli čehosi podomácku pěstěnýho pro zachování dobrejch vztahů mezi plebsem a lidma vnitra –; musel pro ni s trakařem nebo s nůší nebo už nevím, jak to pobral, trakař nebo vlastně rodinnej vůz těma plodnicema přetíženej, že se sotva vlekl, plazil se tak dobrou dvacítkou, až auťák předháněli ti rychlejší z důchodcovskejch skevendžrů, jak bys je nazval ty, a zlomyslně nám mávali celí ověšení potravinama, co zvostaly na vocet a ušlechtilou plíseň po kontejnerech, jako by to bylo teď: mávají v letu, mušky chytají do bělm, lapají je ústy a polykají coby předkrm, když volají ahóóój, lovůůů zdááár!; plodnice surovky není lehký najít, to si piš: jsou období v roce, kdy i s podhoubím vandrují za lepší půdou a vůbec živinama, takže je vlastně nesbíráš jako masáky jako bedly jako hříbky jako lišky nebo jako holuběnky, ale chytáš je jak uondaný zajíce, i když při vodsunech bývaj pomalý jak šneci, ne ušáci pomalouši, a krom toho plodnice vyraší tak jednou za generaci, pokud teda vůbec, a ani nevíš, kde; chuť, pokud se důkladně povaří, je máselná, plná, s dozvukem lipového dříví, klenot mezi lahůdkáři – výborná je smažená jako řízek, jak mlaskavě poznali policajtkové a uniformovaně a plešativě a upocinkaně a umašťeňácky a světácky se usmáli na mě a na tetu B., jak jsme to suprově uklohnily, a zasněně říkali, že todle by teda chtěli mít doma, anebo na kostičky v salátu pro ty, co chtěj žrát zdravě, aby se nemohutnělo, že jo, ale my s tetou B. mohutníme rády, máme radost z bytnění těl, jsou to naše statky, než se staneme ostatkama, hehe, a ty nás, Dvojto, budeš chodit navštěvovat v kolumbariu mezi ostatníma ostatkama a že to je jako-kdyby pleonasmus, tak na to ti seru, takže sorry jako; ale to mě svádí slovník všech těch televizáků, co jim skáčem na špek, tak teda zpět k labužnictví: po surovčím pokrmu se dobře spí a sny jsou pak měkký, takový konejšivý, víš, jako bys celou tu jednu generaci, cos na ně číhal, v tom snu prožil naplněnou jen tím nejlepším, co a jak se dá vyprávět; proto se jim taky říká „houby ztracených iluzí“: protože probuzení z těch čarosnů je tak kontrastní, že citlivější povahy se hned to ráno učí smyčku smrti a hledají, kde si to hodí – to pak nejni dobrý, když člověk žije a chytá houby a porcuje je a vaří a nechává si sny nasáknout houbovou verzí světa sám, když mu to nikdo další nerozmluví, že chce zacukat bačkorama, když je na tu psychošpirišpitální krizi či co sám samotinkej, tak to pak končí samomordem jak vyšitym nebo aspoň vplutím do kalnejch vod klinickejch depresí, jak říkáš, jo; no a tak tu roztomilou rodinu surovek jíme celá rodina, aby to bylo tak ňák fér, a další den se vzájemně utěšujeme, protože M. houby nerad, tak von s tím vnášením do tzv. reality začne a vlastně nás nosí v hubě jako lvice mláďata, že to i trochu bolí, ale jemně a pro záchranu, a pak se to povědomí o skutečnosti a huráratá radost z něj začne šířit jako víra pevná & neotřesitelná, a k obědu už usedneme v družnejch náladách a nikdo už nepomyslí na smyčku, trhnutí vazem a tuhnutí, obědváme se vzdychnutím po krásně vyprávěnejch příbězích o skvělý „přítomnosti“, která je ale vmžiku minulostí a v čase budoucím ji rád nepolapitelnou zapomeneš, takže jak v nás mizí hlto-srky polívky a ždibance chlupatejch knedlíků nebo libové prasečí, vytratí se jedna sekvence, jo, tos hezky řekl, i když tomu moc nerozumim, nebo zajde jedna scéna jeden výjev jeden záběr, jak si ho pamatujeme ze surovčích snů a jsme tu zas lidi z masa a kostí, co se cpeme masem a olizujem kosti a srkáme z nich morek, ovšemže těch druhejch – i když, Dvojto, jde na mě kacířský myšlení: jaký by to bylo ochutnat sebe sama?, před bohem nebo čím se bojím to čarodějnictví vyslovit, proto to beru s žertem, jak říkáš – s humoristickým barvením –, no ale asi bych se mi nechutnala, samý farmá a ceutika, umělý chutě umělý vůně; jsem to vůbec já, byla jsem to vůbec někdy já?, víš, možná to je tím, jak špatně spím (a surovky pro krasozdání se už řadu let neurodily anebo je M. nemohl v lese pochytat, jak byl zaujat panorámaty nebo jinými, docela světskými věcmi, a tak mu ty houby prostě zmizely neslyšně v podrostu, kamuflovány mlázím, kapraděm samcem – jako uvědomělý, sebezáchovný a za lepší půdou migrující plž), a tak si často připadám jako neskutečná teta, asi jako jedna z postav houbového příběhu o nadějích, jež se cukuletně rozplynou, jen co procitneš do tvrdosti dne, jen ta idyla tu schází; ze mdlob mě zachraňuje dotek ňáký tý reality, teda hrubě to, na co si vzpomenu, když tu se mnou jsi, popíjíš kafé a jen tak kýveš a já kouřim – protože já ráda čadím jen tzv. sociálně, mezi svejma, když krafu – a kývu leda rukou; jo, dotýkání se skutečna anebo potutelné bodnutí v zádech nebo zákeřně do zad, ale to je fyziognómije, to tě hovno zajímá, to je věc soukromá, tak kuš, nekecej a srkej kafčo! –; vzpomínání, tak sladce návratné rozpomínání: to jsme si takhle jako děti užili všelijakých lumpáren; třeba ta o tom, jak si chodívali hrát na vojenský cvičiště, to je zrovna lumpárna hodně kolektivní, máš recht, a taky špinavá; byly nás snad dva tucty drobotiny, zhruba stejných, asi možná určitě předškolních věků a podobnejch vkusů, co se zábav týkalo...

a má to zas pokračování.