Pustil jsem si ráno v 5:30 ke snídani skladbu z nočního mailu od Medvěda. Během pár vtěřin mi tam začly padat první verše. Cestou v autobuse mi na papír naskákal zbytek. Ještě to možná místy zabrousím, ale...

Ještě se ptáš, jak mi je, když čistě náhodou vidět tě smím?

Když z jasu, co plál v tvých oknech, zbyde jen nicotná tma, prázdný stín.

Místo něj svíčka snad rozsvítí se.

Jsi tam? Tak poslouchej, jak cítím se.

Jako bóje v rozbouřeném moři,

jak můra, co od svíčky málem hoří.

Jako kočka, která chodí sem tam v kleci,

jak alkoholik, co mu zbývá jen půl deci.

Jako stromek, co jde o Vánocích k zemi,

jak slepec, co tě hledá smysly všemi.

Jako výbojka, co se vybila a tmí se,

jak okoralý koblih na dědově míse.

Neptej se. Už odejdi. Zanech mi po sobě tady jen splín.

Nevidíš, jak rvou mi srdce ty věčné návraty do rozvalin.

Ještě mě polib, letmo jako zmije -

zazpívám naposled, jak že mi je.

R. 1/2