Ben byl roztomilý. Měl protáhlý čumák, plandavé uši a naprosto neodolatelný pohled. Kryštof ho měl moc rád. Ben s ním spal v posteli, chodil s ním na procházky, dostával od něj různé psí dobroty, které mu Kryštof kupoval z kapesného na veterině. A tak byl Ben šťastný pejsek.

Měl ovšem jednu vadu na kráse. Lhal. Jak to vlastně vypadá, když pes lže? Takhle.

Kryštof dá Benovi k večeři kousky vařeného kuřecího masa s mrkvičkou a Ben se olizuje až za těma svýma plandavýma ušima. Pak si spokojeně zaleze do svého pelíšku. Jenže pak přijde Kryštofova maminka a Ben okamžitě vystartuje z pelíšku do kuchyně. Určitě mu přinesla něco dobrého! A panička skutečně zaloví v tašce. „Dal ti Kryštof večeři?“ ptá se a pohlédne do Benových smutných hladových očí. „Jak vidím, zas tě nechal o hladu, viď? Na, vem si zatím šunčičku.“ A Ben samozřejmě šunčičku zblajzne.

Nebo takhle.

Je sobota, Kryštof píše úkoly. „Až to dodělám, tak půjdeme ven, Beníčku,“ slibuje. Ale pak se otevřou dveře od Kryštofova pokoje, v nich stojí tatínek a říká: „Nechce se ti čůrat, Beníčku?“ A Ben, který byl s Kryštofem na procházce sotva před hodinou a vyčůral se do sytosti, hned vrtí ocáskem a předstírá, že už to nemůže vydržet.

A tak se jednou Kryštof rozhodl, že si s Benem vážně promluví. Proto večer v posteli začal:

„Bene, lhaní není pěkná věc. Když ti dám večeři, tak na mámu nemůžeš dělat oči, žes nic nejed. Nebo dávat tátovi najevo, že se ti chce čůrat, když se ti nechce. To se nedělá. Pamatuj si to. Víš, co se říká? Lež má krátké nohy. Budeš si to pamatovat?“ A Ben na souhlas olízl Kryštofovi tvář.

Ráno zazvonil budík. „Pojď, Bene, jdeme ven!“ volá Kryštof rozespale.

Ale co to? Na podlahu seskočil úplně jiný pes. Má protáhlé tělo a krátké nožičky.

„Co se to s tebou stalo?“ žasne Kryštof, ale pak pochopí: „Aha, tak ty tvoje lži dostaly krátké nohy, žejo?“ Chvíli si svého pejska překvapeně prohlíží. „Ale sluší ti to!“ Podrbe ho za uchem a jdou na ranní procházku.

Ben už potom nikdy nelhal. Ale všichni jezevčíci si o tom povídají dodnes.