Někdy v osmdesátých letech jsem se účastnil jazykového kurzu ve Velké Británii.  Na kurzu se nám především snažili vymlátit z hlavy  slova latinského původu a naučit nás takzvaně pořádnou angličtinu. „Mluvíte jako Margaret Thatcherová,“ vytýkali nám. Místo sloves jako „prepare“ připravit, jsme měli užívat takzvaná frázová slovesa, tedy ryze anglické sloveso doplněné předložkou nebo příslovcem. Slovo připravit v tomto případě znělo „get ready“, tedy něco jako „dát do kupy“.

Další problém byla intonace. Vysvětlovali nám, že čím větší výškový rozdíl v intonaci, tím větší zdvořilost. Snažil jsem se to tedy nacvičovat. A brzy se ukázalo, že to mohu i použít.

Vyjel jsem si totiž z městečka, kde se kurz konal, do Cambridge, kde jsem bloudil kolem univerzity a nakonec definitivně zabloudil. Obrátil jsem se tedy na jeden mladý pár a vší silou jsem se snažil o co nejzdvořilejší intonaci.

„Could you tell me, please...“ tedy „Můžete mi prosím říct...“, zazpíval jsem , přičemž slovo“please“ jsem téměř  zatrylkoval.

„Yes?“ reagoval mladý muž velice vstřícně.

Ale já zůstal stát s otevřenou pusou. Kvůli intonaci jsem totiž zapomněl, co se to chci vlastně zeptat.