Vrátil jsem se. Jestli jsem to ještě já.

Mezi stěny zavřu obraz lesů vod a strání

Pořád se jen vracet, něco odejít mi brání

Časoprostorová smyčka přes prsa mě pásá

Ozvěna je návrat, moje prokletí i spása

Jsem křik, který ztiší se, jen když sám sebe leká,

Moc nahlas jsem u tebe a šeptám do daleka.

Odražen a přitažen a změněný se vrátím

Celou dobu míváš strach, že se navždy ztratím.

//Mezihra   a  R.//

Jsem to kouzlo,jsem ozvěnou,

Nedostavěnou.

Upuštěný kámen, jehož echo utichá,

propadám se do nicoty, mizím do ticha.

Jsem přetržená struna, která ještě zní.

Jsem měsíční světlo, když se rozední.

Odmítáš mě stále, přitom nenecháš mě zmizet.

Naučím se říkat: „Lásko“, aby neznělo to cize.

Potají, jen ve spánku ti šeptám svoje jméno.

Hluboko se vryje to, co nelze zapomenout.

Podprahová bolest uvnitř prstem na mě kývá.

Nikdy se snad neodhodlám vysypat, co zbývá.

I odkvetlé chmýří totiž ještě má své krásy,

když v kolíbce vlasů tvých tak něžně ustýlá si.