občas zatlačí kosa na srdce a já ji zastavím pohledem aby nepřesekla komoru úniku kolem protékají ulice jen v jedné je dům kde jsem utrhla zábradlí a srovnala lampy pod obočí ať jdu kamkoliv stále mě to táhne k epicentru zemětřesení padají židle a kopcům se zdá že nedorostou do dlaní ale už zvoní že je po všem v troskách voní zelený čaj zdi však pevně stojí svírám kliku
kamením v řadě na chleba
|