Sotva za majiteli bytu zapadly dveře, octomilky hned vylezly ze svých úkrytů v kuchyni. Octomilka Olinka si hned v košíku vybrala voňavé hnijíci jablko, octomilka Oxana si zase lebedila na hnijící špičce banánu a začala ji olizovat.

Jen octomilka Oldřiška je nenásledovala. Poletovala po kuchyni sem a tam a dumala, na čem by si smlsla. Nahnilé jablko? Nic moc. Nahnilý banán? Nuda! Potom ji svou vůní přilákala jedna láhev. Vůně byla přímo omamující! Ale jak se dostat dovnitř? Oldřiška se snaživě pachtila s nedovřeným uzávěrem, až k její velké radosti spadl dolů. Oldřiška nakoukla opatrně dovnitř a potom nadšeně začala slézat do poloplné láhve. Jenom aby tam nežuchla! Musí se držet zadníma nožkama stěny. Sláva, povedlo se. Teď konečně mohla obezřetně olíznout omamnou tekutinu. Výborné!

Vylezla nahoru.

„Holky, tady v tý flašce je něco úžasnýho! Pojďte to ochutnat,“ volala na ně.

Ale jak Olinka, tak Oxana byly už plné a o dobrotu vychvalovanou Oldřiškou nejevily zájem.

Když nechcete, nechcete. pomyslela si Oldřiška a odlétla lízat dobrotu sama. Když se nasytila, stěží vylezla ven a doletěla za svými kamarádkami.  Vypadala jako bumbrlíček.

„Téda, z tebe je cítit to kyselý až moc...,“ řekla Oxana s odporem.

„Víš co?“ reagovala stejně roztrpčeně Olinka, „s tímhle odérem ji necháme tady.  Zůstane na ocet.“

A obě odletěly prozkoumat další kuchyni.