Znělo mi to jako "laskomina", ale byla to jenom "mina". Vyletěl jsem z kůže celý brunátný. Celý. To ploché břicho svět neviděl. Nikdy to neskončí. Pravda jako základ všeho předpokládá existenci čestných lidí. Takže špatný předpoklad nebo něco jiného zcela špatného. Bramborová polévka na stole. Ještě kouří. Už dokouřil. Stejně záclony načichly, ale to se, milí zlatí, nedá nic dělat. Nedá, eeee. "Sedni si a žer!". Řekla to hodně příkře, ale v očích měla smích. Takže to neplatí. Doma se přece za jídlo neplatí. Smála se už na celé kolo. Byla veselá. Pokud zrovna nebyla smutná, což se jí ovšem stávalo dosti často. Povaha se dost často nesnadno popisuje. A taky není omyvatelná. Některé věci popíšete a jde to snadno dolu a pak tedy nevadí, že jste to popsali, aspoň z toho hlediska úklidu. Díval jsem se z okna, od stolu bylo vidět přes střechy na vzdálené ulice. Vítr občas popohnal závěs, aby mi zaclonil výhled, ale nedařilo se mu to valně, syčákovi. Syčela konvice. Konvice, které syčí, nesnáším moc dobře. Zkoušívám na ně syčet zpět, ale co jsem si zatím všiml, nijak je to nerozhazuje. SSSSSSS! Dam si radši tu bramboračku.