Nacházíme se v téměř prázdném baru. Barmančinu pohodovou a bezstarostnou směnu ruší jen na baru sedící Podivín. Jeho psychický stav není dobrý. Pivo do sebe kope jedno za druhým a sotva dokouří cigaretu, už balí novou. V pozadí hraje metalová hudba. Podivín zažívá vnitřní boj. Něco se v něm mění. Krom jeho, vyjma koček, pro živé bytosti neviditelné prsonifikované Naděje, která vypadá přesně jako dívka, kvůli které se trápí, se na scéně objevuje Podivínovo vyhoštěné hudební alterego – Elwood. Oba se bojí, že už pro ně v Podivínově duši není místo, což by ovšem znamenalo jejich definitivní zánik.

   A podivín brečel. Ulice před barem byla liduprázdná. Ale byl to jeden z těch barů, kde stačil jeden zákazník a navzdory optickým zákonům, i přesto působil plně. Elwood nevěděl, co dělat a tak jen zamyšleně přecházel sem a tam. „Víš, co nechápu? S největší pravděpodobností nám jde o krk a ty mu tady čechráš vlasy, jakoby to k něčemu bylo, když jsi jaksi... nehmotná. Jako jiná věc by byla, kdybys hladila mě. Jsi přeci jen mou největší můzou a inspirací. Třeba bys mi polibkem pomohla složit naše requiem,“ prohlásil ironicky. „Víš, já vím, že tím, jak na mě v tuhle chvíli intenzivně myslí, že mu to vlastně ubližuje. Ale tvoji sobeckou svobodu ti závidím. Já prostě musím dělat všechno, co si přeje a teď myslí zrovna na tohle. Tak ho hladím.“ Elwood zakroutil nevěřícně hlavou. „Vždyť je to jen ubohá fikce! Kdyby alespoň něco složil, klidně něco smutného. Ať to jde ven. Bůh ví, jak rád bych mu s tím pomohl. Hele, tak mě napadá, nebudete tady šukat?“ „No. To záleží na tom, jestli si to bude přát, nebo ne. Vím, je to trošku beznadějné, ale fantasie nemá břehy, chápeš?“ řekla a dál ho hladila ve vlasech. „No když tak nad tím přemýšlím, tak to není zas tak špatná představa,“ zašeptal si Elwood a plácnul naději po zadku. „Co to děláš? Jsi normální? On je na zhroucení a ty takhle!“ vyjekla a vlepila mu facku. „Skoro jsem zapomněl, jak chutná dotyk naděje,“ reagoval Elwood klidně a přešel do protiúderu. „Neblázni, jen jeden poslední polibek. Co ti to udělá?! A krom toho, už jsme spolu přeci to, všechno. A nikdo nás ani neuslyší, ani neuvidí a dělat to v baru je hodně cool. No tak. Jsem přece jen muzikant, takže skoro člověk a ty seš tak napůl i moje naděje ne?“ kličkoval a začal ji vlezle hladit po vlasech. V tom to ale v Podivínovi zvláštně škublo, kopl do sebe další pivo a obědnal si vodku. Naděje se chtěla bránit Elwoodovým návrhům, ale namísto toho zbledla a s vyděšenou tváří dočista zmizela. Elwood se vyčítavě podíval na Podivína. „No a máme po naději. Jsi snad přišel i o rozum.“

   „Do vás to ale dneska padá. Nevožerete se mi tady, že ne?“ moralizovala barmanka a okamžitě vyjela lístek z kasy. „Bude to zatím sto-šedesát-devět korun. Ne že bych vám nevěřila, ale dobré účty dělají dobré přátele,“ snažila se to zakrýt vtipem, hodným její inteligence. „Tak mi k tomu připiště ještě jednu vodku pro vás a další pivo. Já bohužel něco vydržím. A zaokrouhlete to k deseti procentům nahoru, děkuji. Mimojiné jsem z branže.“ Barmanka nasraně došla zpátky pro vodku, kterou zrovna odložila, pak si vzpomněla, že nalévá sobě a lehce pookřála. „A to v práci taky tak pijete?“ sondovala. „Nevím, kdo z nás dvou je dnes v práci. Na vaše zdraví!“ zvedl sakrasticky vodku k přípitku. „Hele nezačínejte si! Na zdraví. A tady dvacka do dvouset,“ položila dvacetikorunu na bar tak, aby na ni nedosáhl a šla si sednout znovu ke stolku, kde už na ni netrpělivě blikal messenger. Podivín počkal až si sedne. „To je dobrý, nechte to na dvě sta.“ prohlídl si dvacku, zavrtěl hlavou a usrkl piva, zahleděn do desky baru. Podle zvuku poznal, že jen o pár vteřin na to se dvacetikoruna přemístila do barmančiny zástěry. „Jeden z nás dnes umře!“ vypustil z úst pro sebe, pozorujíc své tetování vlka na levém zápěstí.