Odcházíš jak voda po řetězech

z okapů plechových střech

domků na předměstí

Vysycháš z mého těla

   má žízeň osaměla

a myšlenky na Tebe jsou slepci

                         opilí a křehcí

co své bílé hole

           zabodávají

do polštářů z peří

                     sněží...

Zamrzáš na sklech do květů

taješ ve škvírách

a ráno v převleku

chudému dni přiškrtilo dech

Uticháš na konečcích prstů

   nedopsaných vět

      které zbyly

         než se rozmočily

v papírových klecích

dopisů na rozloučenou

Odcházíš

a posledním vrznutím domovních dveří

mažeš čáry našeho mikrosvěta