Hryžu tužku, nehty a nevím.
Naše dějiny tančí jako andělé na špičce jehly. Andělé, čerti, víly,  všechny ty pohádkové bytosti, na jejichž jména pro mě jsi už zapomněl…
…nevím.
A jasně, je tu čas. Chachá. Přišel, neodešel a nadělil mi k Tobě jako bonus dva rošťáky s Tvýma očima a celulitidu. A Tobě možnost vidět si ho už jenom v předklonu.
Kterej ostatně uděláš až po dvou panácích.
Kdybych tak věděla…ne, nepátrám. Co vím, i tak stačí. Tolik kamarádů jako za poslední rok jsi nikdy neměl. A v práci bys musel mít úvazek přinejmenším dvojnásobný.
Jenže ať se jakkoli rozhlížím, nikde žádné kamení. Takže…
…takže nic. Obláčky loňské viny se umouněně převalují a prší mi z očí. Utírám povodeň papkapem a pak ji škubu na malé kousíčky. Foukám a dívám se, jak sněží. Proměna skupenství. Jojo, taky jsme ztuhli. Zatuhli, zledovatěli a nakonec vysublimovali. A taky jsme zprůhledněli, procházíme jeden druhým bez odporu, bez objetí, bez chuti a bez zápachu.
Mrcha čas. Zhmotnil se, čínská zeď hadr. Stavěli jsme ji vlastníma rukama a teď se divíme. Ze zapomínek, nudy, dnů, co nemají jména. Umět je tak nalepit na políčko kinofilmu jako dřív. Dát do zvětšováku a dívat se, jak se na bílé ploše negativ mění v pozitiv, černá v bílou...
...jenže my dva už jsme ustálení. A na Tvoji zrcadlovku se práší ve skříni.
Na mě taky.
Někde za oknem zívá ráno, padá na Tebe žaluziemi a z pootevřených úst Ti zpívá pila.
Pozoruji Tvoji tvář, Tvoje zuby. Co když jsi upír, miláčku. Co když se rozplyneš s prvním paprskem, co potom, aha?
Nic.
Veliké, nádherné a se zvědavými otazníky v kapsách.
Popadám propisku a klikyhákem svého jména odhrnuji záclonu do nového dne.