Nevěřím, že by na světě byl člověk, kterému by kdy nepřišla na mysl, který by se po ní neptal, kde je a jak moc je v daný okamžik napjatá, v okamžik, který se může jevit jako naprosto obyčejný a přitom kdesi uvnitř, čísi ruka nepozorovaně, neuváženě, chtěně či nechtěně, napíná strunu, strunu příčetnosti na míru těžko únosnou, napíná ji a struna praská. Tehdy sklouzáváme z  pohodlných oblých zad Gaussovy křivky někam na její chvost mezi ostatní, kterým nevydržela. A z toho chvostu již není cesty zpět, jako když překročíte tenkou čáru, linii bezpečnosti, kterou cizí dítě nakreslilo na chodník při skákání panáka. Jeden jediný bezvýznamný krok a vy se stanete pozorovatelem nejen toho, co je kolem, váš obývací pokoj, kuchyň, stromy, zahrada, veranda, ale i sebe sama.

Na té verandě, teď místo vás sedí Kateřina. Hezké nohy ledabyle odložila na druhou příčku dřevěného zábradlí. Nesnaží se uklízet nedopalky předchozích dní, ten svůj však způsobně típla do popelníku, jako by snad tenhle naučený rutinní pohyb měl něco spasit. 

Ochladilo se, avšak vnitřek chaty je stále zapovězený. Alespoň do té doby, dokud se hlasy, které k ní doléhají, ozvěny balení a tiché šramocení neodeberou tam, kam patří, nesbalí si svých pět švestek, nenasednou do auta a potom adié, nasrat na vaše zdvořilostní fráze, na vaše omluvné výrazy. Kateřina se zlehka dotkla svých chladnoucích stehen a přivřela oči, zvuky kolem se jak nesourodá hmota válely po zahradě, chuchvalce ze starých westernů. I ona si připadala jak ve starém westernu, stejně černobílá, takže kdyby teď její přítomnost podkreslily táhlé zvuky foukací harmoniky a kolem projel někdo na koni, ani by jí to nepřekvapilo.

A do těch ozvěn z dřevěného domku, na jehož verandě se nyní nacházela, k ní z dálky, skoro konejšivě, promlouvala nevyzpytatelná Suchá Kamenice, před deštěm zcela neškodná, avšak když zapršelo, mohli jste vidět, jak to vypadá, když se řeka urve z řetězu.

Mimoděk zpod popelníku vtáhla časopis s televizním programem z minulého týdne. Otevřela jej na straně 8 a s ne příliš intenzivním zájmem se pustila se do čtení. Text byl proložen obrázky starého muže, tu seděl v křesle, tu stál před obstojně vybavenou knihovnou. Chvilku trvalo, než jí došlo, že čte rozhovor. Stařík mluvil o své ženě, nějaké Christině, která zemřela, mluvil o sobě, jak potom zůstal sám ve velkém domě. Kateřinu rozhovor nijak nenadchnul, zaujalo ji však, s jakou něhou vdovec o svojí manželce hovoří, říkal, co vystudovala, že jako nikdo byla fascinována smrtí a znovuzrozením, jak se potýkala s alkoholem, aby to, jak ho přemohla, ji nakonec posunulo o tolik vpřed, aby pochopila.

Katka nechápala vůbec nic, ale pokračovala ve čtení. Oči klouzaly po lesklých stranách se střídavou soustředěností. V momentě, kdy její pozornost začala opadat a ona přemýšlela, zda časopis nevrátit tam, kde ho našla a pokusit se zabavit něčím jiným, překvapil stařík následující větou:  
 
…Vědomí není produktem mozku, je součástí kosmického vědomí a hranice, které nás od něj dělí, nejsou absolutní, dají se překlenout…
 
Ve společnosti, kde pracovala těmhle věcem, říkali wake up call. Kateřina se probudila. 
 
Jakže? 
 
Vědomí není produktem mozku, četla, je součástí kosmického vědomí a jeho hranice nejsou absolutní, dají se překlenout. Zhluboka se nadechla a odložila časopis zpátky na stůl. Byla si jistá, že nejen, že tuhle větu musela přečíst právě teď, ale že dokonce byla napsána pro ni. Netušila, zda pocitem celkového vyčerpání, nebo skutečnost že právě v ten moment je přesně tam, kde být má, rozhodně ale někde hluboko, hluboko v ní bylo spuštěno cosi, co nikdy předtím nezažila. Dojem jejího já a dojem okolního světa byl náhle propojen.
 
„Ty vole,“ řekla. 
 
A pak to zopakovala.
 
Vše, co ji obklopovalo, jakoby zdivočelo, ne snad, že by se okolní svět choval nepatřičně, avšak cítila ho mnohem intenzivněji. Cítila přítomnost zvířete za plotem i lehkost na zem padajícího listu, vnímala chladnutí kávy, jako by se vše odehrávalo někde uvnitř, v jejím břiše.

Vstala a zahleděla se přes dřevěné zábradlí. Zahrada se zdála být na svém místě, tichá a odpočatá, stromy šuměly a Kateřina s tím vším cítila neidentifikovatelnou sounáležitost. Všechno, co jí pronásledovalo, ať už uvnitř nebo zvenčí, jí připadalo řešitelné. Rukama svírala zábradlí, sebejistá, pevně ukotvená v nohách cítila nekonečnou energii, držela se pevně, protože tušila, že kdyby snad na okamžik sevření povolila, musela by se rozplynout nebo explodovat. Její dosavadní život by skončil nebo začal jedním mohutným rozprsknutím. 
 
 „My dem, jo?“ řekl náhle známý hlas za ní a všechno bylo pryč. 

Molekuly se vrátily na své místo, výbuch se nekonal.
 
=
 
Káva na stole v nejmenší jednací místnosti ve druhém patře administrativní budovy číslo 54 mezinárodní společnosti Lubmin, kam odcházela, když se jí začalo zdát, že v openspacu je již nedýchatelně, nebo si ze služebního telefonu potřebovala vyřídit soukromý hovor, chladla.  
Vzala mobil. Lehce přejela ukazováčkem displej. Kontakty. Odemkněte klepnutím, odemknout pracovní prostor. Hledat. Markéta. Stiskla zelené sluchátko. Vyzvánění.
„Kadlecová?“ ozvalo se huhlavě na druhé straně. 
 „Čau, děláš něco?“ 

Magistrát města Most, oddělení regionálního rozvoje a evropských projektů. Upřímně vzato nedělala Markéta zrovna nic, tedy nic, co by se vázalo k výkonu jejího zaměstnání. Prázdnotu pracovní doby zaháněla vyšíváním deček, kterými nejprve zaplavila byt sobě, potom rodině a kamarádkám, aby následně začala svoje výrobky prodávat. Její čistý zisk z prodeje se rovnal třetině čistého příjmu úřednice na její pozici. S touto obchodní aktivitou začala krátce po nástupu na magistrát, takže když potom probíhala na oddělení čistka v souvislosti s podvodnou činností ve vztahu k financování některých projektů, byla naprosto mimo obligo, stačilo otevřít šuplík.

„Ani né,“ řekla a vyndala z pusy jehlu. Barevné nitky měla rozložené na stole před sebou, na klíně ležela jemná látka s krajkovým lemem. 
„Ty?“
„Ale nic moc… „ odpověděla Katka, „Potřebuju, abys se mnou jela do Žamberka.“ 
„Do Žamberka? Co to jako je?“
„Tam sem se narodila, ty vole, jedem zejtra.“
„Zejtra? A nevadí ti jako, že chodim do práce?“
„Ježišmarja, dyť tam nic neděláš.“
„No né, ale dovolenou si kvůli tomu brát musím, to voni by si zase všimli, kdybych nepřišla vůbec.“
„Tak si vem dovolenou. Já to potřebuju, jakože nutně. Vysvětlim ti to v autě.
„Co tě zas chytá?“

=
 Rok 1961.
 
Na zemi na koberci v místnosti, která vypadá jako pracovna, sedí výrazně, avšak nevtíravě hezká dívka se světlými vlasy, modrý svetr přehozený přes volné triko ladí s jejíma očima. Z křesla, z vrchu, ale bez známky povýšení, na ní shlíží mladý psychiatr. 
„Už od dětství prožívám divné věci,“ říká dívka a zpříma hledí mladému muži do očí. „Ty věci se neustále vrací znovu a znovu v různé síle, a i v momentech, kdy je zrovna necítím, vím a nikdy jsem o tom nepochybovala, že se vrátí. Vize, vidění. Prožívám stavy úplného vytržení, i stavy podobné křeči, ležím v posteli a nemohu spát, a vlastně ani se probudit. Jako dítě jsem měla strach, třásla jsem se po celém těle, chtěla křičet, volat o pomoc, neboť jsem toužila po něčí uklidňující náruči, ale nevydala jsem ani hlásku a tak nikdo nepřišel. Myslím, že rodiče neměli nejmenší tušení, co se dělo a já se bála jim to říct, doteď se bojím. Nikdy tu nebyl nikdo, kdo by mi řekl, jestli je to normální nebo ne a tak jsem došla k závěru, že to normální není, že to ostatní lidé určitě neprožívají a že na mě tedy musí být něco divného, nechutného, zvráceného.“ 
Dívka se odmlčí a pije z hrnku, který drží v ruce.
„Řekněte mi, jsem blázen?“
Doktor se zatváří nejistě. Sám již prožil podobné stavy, avšak nikdy samovolně, jako dívka, kterou před několika dny poznal. Měl za sebou zkušenost s testováním halucinogenních drog, speciálně LSD, které u něj podobné stavy navozovalo. Měl zkušenost rozostřeného já i zkušenosti se splynutím s okolím a domníval se, že podobné stavy zažívá i dívka na koberci. Avšak nic z toho, co prožil, se nezdálo být stejné.
„Co se to se mnou děje?“ zaslechl její naléhavý dotaz.
„Nevím jistě, co se děje,“ řekl po chvíli, „ale jsem přesvědčen, že nejste blázen. Jsem přesvědčen, že to, co prožíváte je součástí procesu proměny a já tu jsem, abych vás podpořil, abych vás vedl.“

Občas se člověk dostane do situace, kdy musí racionalita stranou, protože pro ni není místo. Kateřinu však nyní klamalo obojí, její rozumová i emocionální část. Necítila vůbec nic a potřebovala cítit všechno. Nádech mouchy, skřípění stěn, prožívat orgasmus se sousedem souložícím svou ženu přes tři stěny panelového domu, být vystrašeným zvířetem, padajícím listem i chladnoucí kávou a být tím naráz, v jednu chvíli.Jenže jak, jak přivolat něco, co se třeba vůbec nemá v úmyslu vrátit?

To, co se na začátku jevilo tak nadějně, bylo najednou daleko předaleko, byť ji od zážitku dělilo jen několik hodin. Několik beznadějných, tápajících hodin, kdy brouzdala ve slepých uličkách své paměti. Marně hledala opověď na stránkách časopisu, marně ji hledala v muži, se kterým byl rozhovor uskutečněn.

Hodiny mučila svoje unavené oči za obrazovkou počítače, aby zjistila, že muž z časopisu, odpověď nepřinese, neboť ji nezná. Nazdařbůh do vyhledávače zadala jiné jméno, jméno jeho mrtvé ženy: Christina Grof. Objevilo se několik odkazů, převážně v angličtině.

A Kateřina četla. Četla o jejích stavech vytržení, které zažívala již od dětství, o jejích dvou porodech, kdy v sobě probudila něco silného, něco, co do té doby neznala, něco, co ji vedlo dál a zároveň ji děsilo, něco, co tak silně působilo na křehkou hranici, hranici příčetnosti, hlodalo, našeptávalo: překroč, překroč, nic se ti nestane... I ona nyní vzpomněla na svůj jediný porod a prázdnotu, kterou pocítila nejsilněji těsně po vypuzení svojí jediné dcery. Na pocit zmaru, že dítě už nebude její součástí. Pamatovala si smutek, který tenhle pocit doprovázel, uvědomila si, že nikdy nic už tu prázdnotu nezahnalo, žádný muž, žádná láska.

Unaveně vydechla.

Sundala si brýle, které nosila jen zřídka, sundala ruce z klávesnice svého počítače, oči jí pálily, zavřela je. Její unavená mysl ji vrátila v čase, do roku 1993, do rodného města, do doby, kdy jí bylo šestnáct let a všechno se zdálo být mnohem jednodušší, do doby, kdy jí o panenství připravil nejhezčí kluk na maloměstě.

Cítila pod sebou trávu a šumění stromů, viděla, jak skrz jejich koruny prosvítají paprsky pozdně odpoledního slunce, vzpomněla i na zvláštní vyrovnanost se sebou i se svým pozadím, které jí do té doby přišlo nesmyslně velké, i se svými prsy, které jí zase přišly nesmyslně malé. Tráva pod nesmyslným nahým zadkem byla příjemně teplá, hladila jí dlaní a ze shora do ní monotónně pronikal její první milenec.

Pavel.