Ve dvojici s policajtama nechodíme proto, že bysme se báli, to se předpokládá. Důvod jejich účasti je jiný než nějaká naše ochrana. To je okrajová záležitost. Jejich rolí je role tichého svědka, někoho nestranného, kde se nezajímá, někoho, kdo je přítomen jaksi do počtu, psychologicky vyrovnává převahu silnější strany, tou slabší stranou bývám já nebo někdo třetí, někdo, kdo se obvykle objeví naprosto nečekaně. Přerozdělí karty a vy se rázem ocitáte v situaci, kterou neznáte a kterou můžete mít pod kontrolou jen dost těžko. Jediné, co v tu chvíli chcete, je zjistit co nejvíc a co nejrychleji vypadnout. Krom toho se taky snažíte utrpět co nejmenší újmu, ale ani bez ztrát se to občas neobejde.

Dům, před kterým jsme s Derekem zaparkovali už znám. Býval honosný, teď působí jako osamělý podivínský stařec. Nevím, jak dlouho tu už stojí, ani kolik nájemníků se v něm vystřídalo. Ti, co tam žijí nyní, sem přitáhli bůhvíodkud asi před rokem se spoustou historek, které průběžně obměňují podle toho, jak se jim to zrovna hodí a podle toho, jak mě zrovna v danou chvíli potřebují. Kde je pravda nemáte při týhle práci šanci zjistit, já už jí dávno nehledám. Je pro mě stejně bezvýznamná jako jejich minulost, bez ohledu na to, jak moc mi je občas na zvracení z toho, v čem jsou někteří lidé ochotní žít.

Sedíme v mém autě, tomu policejnímu jsem se vždycky zuby nehty bránila, k vytvoření atmosféry nedůvěry většinou bohatě stačí uniforma. Dívám se na Dereka, sleduji, jak se na sedačce spolujezdce plácá v neskutečné nervozitě, přitom má-li někdo dar budit přirozený respekt, nedovedu si představit nikoho lepšího.

„Kouříš?“ ptám se a vytahuju z kabelky krabičku cigaret.

Oba si zapálíme, Derek otvírá okno.  

-

Otevírám zelenou branku a vcházím na dvorek udržované vily. Po zahradě běhají děti, z lavičky je sleduje žena středního věku, je to moje matka. Skládám batoh k jejím nohám, ptá se mě, jestli si s nimi dám oběd, nebo jsem si vzala něco z domova. Kývám, že mám svoje a sedám si vedle ní.

„Tak, co budu dělat?“ ptám se.

„To co ostatní,“ říká máma. Mám hroznou chuť na cigaretu, ale před matkou jsem nikdy nenašla odvahu si zapálit.

„Co je to za kluka,“ ukazuju směrem k jednomu z dětí, může mu být kolem patnácti, sedí na hraně pískoviště a ostatních si moc nevšímá.

„To je Martin,“ říká máma, „nikdo tu už neví, co s nim, už sme zkoušeli asi tři psychiatry, pořád dělá nějaký průsery.“

„Jaký průsery?“

„Ubližuje ostatním, i sobě, posledně sme ho našli v koupelně, jak se řeže žiletkou. Ještě jeden průšvih a de do Boletic, on to moc dobře ví.“

„Do výchovňáku? Tam je konečná, ne?“

„Jo, ale s těma žiletkama to přehnal, chápeš, co by tu moh udělat za malér?“

- 

Típla jsem cigaretu, Derek tu svojí vyhodil z okna. Muži, kteří zahazují zapálenou cigaretu, se mi vždycky protivili, ale neříkám nic. Takřka synchronizovaně otevíráme dveře auta a vystupujeme. Derek vykročil k ruině s nečekanou rázností.

Sleduji jeho záda, přemýšlím o lidech, co tu žijí. Muž a žena, děti nemají. Muž malý, připlešlý, neurčitého věku, žena vychrtlá s vypouklým břichem. A to břicho nebo lépe řečeno fámy o něm jsou důvodem naší návštěvy. Lidi občas nemají co na práci a tak tráví čas pozorováním cizích pupků, které se v jejich očích chvíli zvětšují a chvíli zmenšují, anebo, což je vůbec nejpodezřelejší, se nečekaně zmenší hodně. A to my právě jdeme zkontrolovat, břicho vychrtlé ženy nebo lépe řečeno to, co v něm možná bylo.

Následuji Dereka v cestě zanedbanou zahradou, po schodech stoupáme k nazeleno obarveným dveřím. Zvoním. 

"Sundej to," ukazuju na policejní čepici.

"Proč?"

"Vypadá to nezdvořile, vypadá to, že se povyšuješ," říkám.

Zvoním znovu.

"Třeba tam nejsou."

"To určitě, ty vycházej jenom nakoupit."

Ustupuji o dva kroky jen tak, abych nepřekročila hranu nejvýše položeného schodu, a kouknu do nejbližšího okna. Zasviněné sklo a za ním potrhané záclony teď rozhrnuje ruka drobného do půl těla svlečeného muže, kření se na mě.

"Co vy v mym království, doktorko?“, skřehotá nepřirozeně vysokým hlasem.

Nemá moc smysl vysvětlovat mu, že nejsem doktorka, vlastně jsem ani nikdy nepochopila, jestli to myslí vážně nebo si ze mě dělá legraci. 

"Něco na sebe hodim a sem u vás," mumlá za sklem.

-

Kreslíme ostrov, ostrov, na kterém bysme chtěli žít. Na ostrovech dětí z děcáku nikdy nechybí nějaká zbraň hromadného ničení. Dělám si zápisky a po očku sleduju Martina, nezapojuje se. Sedí u otevřeného okna a systematiky si už asi půl hodiny drápe nehty ruku, hřbet už má celý od krve. Pokládám tužku a jdu k němu.

"Martine?" Ani se neohlídne.  "Nechceš taky něco nakreslit?" Sama si teď připadám odporně snaživá.

Martin se na mě pohrdavě dívá. O co se tu snažíš, ty blbá krávo? Přesto se po chvilce odlepí od stěny u okna a přechází ke stolu, ze změti na stole bere do ruky nejtlustší černou fixu a doprostřed ostrova přes obrázky ostatních kreslí obrovský kosočtverec s čárkou uprostřed a několika krátkými po okrajích. Z ostrova snů se mi teď do obličeje směje obrovská píča. Trochu mi vzdáleně připomíná květ slunečnice. Martin odkládá fix a vrací se k oknu.  

-

Kresl otevřel v kožené bundě, kterou by přes pupek už těžko dopnul. Trikem ani tílkem se neobtěžoval. Kůže na holém těle a vytahané tepláky, drbe se v rozkroku. Z bytu je cítit zatuchlina a zkažené jídlo, Derek zblednul, nenápadně do něho strkám.

Vcházím první, v úzké chodbě se po zemi válejí střepy z rozbitých okenních tabulek, celá podlaha, plesnivé špinavé linoleum, je ublemcaná od něčeho lepkavého.

„Tak poďte, pani doktorko,“ cedí Kresl skrz chybějící přední zuby. „Co vás sem přivádí?“

„Jen tak, znáte to.“

„Vy nikdy nechodíte jen tak.“

„Jenom, rutina, pan Kresle, jak se vám daří?“ podávám mu rukua tisknu tu jeho.

„Dobrý dobrý. Sousedi měli kecy?“

„Ale vůbec ne.“

V chodbě jsme se zuli, i když podlahu to už asi nespasí a vcházíme do jediné obývané místnosti. Rozhlížím se, jestli se tu něco nezměnilo. Po mé levé straně dřevěná kuchyňská linka, dřez plný neumytého nádobí, vedle lednice, která nedovírá, sporák. Kdysi mi někdo říkal, že to jaká domácnost je, jaká je žena v ní, se pozná podle sporáku, tenhle je mastný, plný zbytků ze smažení bůhvíčeho. Na kuchyňském stole stojí přeplněný popelník a za stolem na plastové venkovní židli, jako součást inventáře dřepí shrbená Kreslova družka. Má přivřené oči, klinklá se ze strany na stranu. Pod vytahaným mastným tričkem se jí rýsují prsa, břicho nevidím.

Na levé straně, naproti potrhanému gauči, který zároveň slouží jako postel, chrčí zapnutá televize. Kresl se opírá o jedno z opěradel, snaží se tvářit přátelsky, ale já vidím, s jakou nedůvěrou mě pozorují ty jeho malé vodnaté oči, úlisné oči, oči, co se se mnou snaží být za dobře, ale oči, co by neváhaly vrazit mi kudlu do zad, kdyby to bylo zapotřebí.

Zbytek místnosti mám zastíněný jeho tučným tělem. Vím, že vzadu, mimo můj dohled by měla být malá koupelna s rezavou vanou a záchodem bez prkýnka.

„Sedněte si,“ kýve hlavou směrem ke dvěma volným plastovým židlím. Stav Derekovi židle neznám, ale ta moje je plná nějakých drobků a kočičích chlupů. Sedám si.

„Paní Ladová,“ nakláním se k ženě za stolem, „je vám dobře?“

Krátce se na mě podívala, pootevřela ústa, řídké vlasy jí padají do tváře.

„He?“ vypravila ze sebe nakonec. Bylo to víc než se z ní dalo vyrazit obvykle.

„Co by jí asi mělo bejt?“ ozve se od gauče.

„Paní Ladová?“ dotýkám se její ruky a snažím se podívat se jí na břicho.  

-

„Martine? Vnímáš mě? Říkala jsem, že jdeme na zahradu, obleč se.“

Martin sedí na posteli jen ve spodním prádle, od rána s ním nikdo nehnul. Stojím ve dveřích a zoufale nažím se pořád něco říkat. To dělám vždycky, když nevím kudy kam.

„Je tam hezky,“ plácám, „můžem si třeba dát pinčes.“

„Nesnášim pinčes,“ říká.

„Aha. A je něco, co máš třeba rád?“

Martin se na mě podívá, ale hlavu nezvedne, nemám ráda, když ne mě takhle lidé koukají, je v tom něco výhružného, nepředvídatelného. Trochu se rovná v ramenou, sleduje mě a pak se začne nepřirozeně nuceně smát. „Mam rád kuře,“ hýká, „pečený kuře.“   

-

„Nechte ji bejt, doktorko,“ slyším zase na zádech Kreslův hlas, „Ta blbá kráva jenom trochu přebrala. Bude v pohodě. Nedáte si kafe?“

Zpoza jeho zad, odněkud za gaučem, možná ještě dál, se náhle ozvalo slabé zakňourání, jako když mňouká čerstvě narozené kotě. Slabý, takřka neslyšný zvuk, tiché vrznutí, podívala jsem se na Dereka. „Slyšels?“ Vysílám k němu otázku... Jen aby mi to potvrdil, aby mi potvrdil, že si nic nenalhávám, že v tom břiše, které se snažím zahlédnout, skutečně mohlo být dítě a to dítě tu teď někde je, jen nevím kde. Derek nepřítomně čumí na desku stolu. Zato žena za stolem s sebou trhla, lehce zvedla hlavu, pak ale zase upadla do stavu dosavadní latergie.

„Chcete to kafe nebo ne?“ ozývá se výhružně.

„Rádi si s vámi dáme kávu,“ říkám a kývnu směrem k Derekovi, ten jenom znechuceně zvedl jeden koutek. Kopla jsem ho pod stolem.

„Dáme si kafe, nějaký slabší pro mě.“ Opatrně se zvedám, prudké pohyby občas zvyšují chaos i v ne tak vypjatých chvílích jako je tahle.

„Udělejte mi kafe," opakuju, jako bych tím mohla nabýt větší jistoty, "já si zatím odskočim.“

Místností se znovu rozlehlo tiché zanaříkání, tentokrát ho slyším naprosto zřetelně. Neuniklo dokonce ani Derekovi, trhaně se rozhlíží po místnosti, naštěstí pořád sedí na zadku. Ladová sebou začala divně škubat. Všechno se to pomalu ale jistě posírá.

Vstávám.

Kresl se odlepil od opěradla gauče a nevědomky mi tak rozšířil rozhled. Pootevřenými dveřmi za ním vidím olezlý záchod, tak, jak si ho pamatuji, pořád bez prkýnka. Vidím umyvadlo, kterému chybí oba kohoutky, a pod tím umyvadlem na zemi cosi, co jsem tu doposud nikdy nespatřila, velká lepenková krabice.   

„Kam dete, doktorko?“

„Jak sem řekla, potřebuju na záchod,“ jdu jeho směrem.  

Mám ho teď od sebe asi metr, výhružně se naklání a já cítím, jak se mi do tváří valí krev.  

„Už sem vám ukazoval tohle?“  

-

„Poď, něco ti ukážu,“ říká Martin a tak jak je, pořád jen ve spodním prádle vstává z postele. Malou místností přešel k šuplíku se svým prádlem a teď z něj na zem vyhazuje ruličky ponožek. Dívám se na jeho hubená záda a je mi ho najednou hrozně líto, všechno je mi líto.

Šuplík je prázdný, Martin naproti mně stojí s malým igelitovým pytlíkem v ruce, který nahoře převázal gumičkou, jakou se svazují ředkvičky.

„Co je v tom pytlíku?“ ptám se.

Martin si stoupl přede mě a z igeliťáku na dlaň sype desítky různě barevných prášků. Pár jich upadlo na zem.

„Ty vole.“ říkám a taky: „co s tim máš v plánu dělat?“  

-

Kresl si chytil okraje bundy a roztáhl ruce, na chvíli tak vytvořil dojem obtloustlého netopýra. Krom chlupatého vypouklého pupku tím odhalil slušný arsenál nožů, který doposud skrýval pod koženou bundou. Může jich být kolem třiceti, patnáct po obou stranách, pečlivě vyrovnaných v řadě podle velikosti. Břity pečlivě naleštěné. V některých domácnostech se prostě nejlépe daří nožům.

Plastová židle za mnou padá na zem, Derek se vymrštil, v ruce drží pistoli a míří na Kresla nebo na mě. Tovížejo, kovboji.  

„Sundej to! Myslim, sundej tu bundu!“ řve. Vidím jeho nervózní obličej a nemám nejmenší tušení, kde teď představuje větší hrozbu, jestli od skřet s kudličkama nebo pako, který nevymyslí nic lepšího, než vzít s sebou  na šetření v rodině pistoli.

„Klid, Dereku,“ intuitivně zvedám obě ruce, Kresl zatím z bundy vytáhl největší nůž. Výhružně se pohupuje ze strany na stranu, přenáší váhu tučného těla doleva doprava doleva doprava. Ustupuju stranou, abych je měla pod kontrolou oba, ruce stále ohnuté v loktech držím kousek od těla, každou dlaní smířlivě mířím na jinou stranu. Stabilně polorozpadlá existence Ladové mě nechává celkem v klidu, tuším ji na stále stejném místě, tedy rozhoupanou na plastové židli s nepřítomným výrazem. Chyba. A přitom už to znám, stalo se mi to opakovaně, tyhle ženy vždycky brání své muže s takovou vervou, jako by obhajovaly sebe sama. Jakoby sami sebou pohrdaly a přitom okolí vysílají jasný signál: tenhle život jsem si vybrala, tohle je přesně to, co chci žít.

Netuším, jak se to přihodilo, Ladová se musela nějak nepozorovaně nebo extrémně rychle vymrštit, teď každopádně rajtuje na policistových zádech. Stav jejího břicha je mi stále zapovězený, zato mi ale neunikl její odhalený klín. Husté černé chlupy se na Dereka přisály jak sasanka. Derek sebou hází, avšak parazitující zarostlou vagínu se snaží setřást marně. Kresl je naštěstí překvapený stejně jako já, takže žádnou další aktivitu s noži zatím nevyvíjí.

Výstřel.

Dvojice se klátí na zem.

Na startovní čáře jsme teď vyrovnaní pěkně jeden vedle druhého, sociální pracovnice, policista, feťačka a sběratel nožů, někde v publiku jsem dokonce zahlédla svojí mámu a Martina. Prsty máme zabořené v antuce. Připravit – soustředíme se, pozor – zvedáme zadky, teď! Vybíháme. Je to překážková dráha. Feťačka ani nevyběhla, já se klátím na první překážce, sběratel to vzdává u druhé. Policista se zastavuje uprostřed dráhy a zmateně se rozhlíží. Jsme to ale povedená paralympijská partička.  

-

„Mami?“

„Co?“

Popotahuju, v krku mám knedlík.

„Udělala si správnou věc,“ plácá mě po zádech máma.

Já si tím ale vůbec jistá nejsem.

-

Prásk.

Kreslovi se podlomila kolena, svezl se na zem s dírou v rameni.

„Ježiši, Dereku, ty debile,“ slyším svůj hlas, svůj hysterický hlas. Tuhle svojí polohu nesnáším, nesnáším jí, stejně jako všechno v tomhle domě.

Kresl se zmítá na zemi a chroptí. Kudličky v kožené bundě teď evidentně vůbec nepotřebuje.

„Běž se podívat do tý krabice,“ řve Derek, zmítá se s Ladovou na zemi jak nějaká primitivní forma života.

Snažím se přemluvit sebe sama k nějakému pohybu. Všechno je najednou tak těžké, lýtka stehna, boty, které nemůžu odlepit od země. Zakopávám o zmítajícího se netopýra, do koupelny lezu po čtyřech. Oběma rukama zpod umyvadla tahám krabici, je ze všech stran přelepená lepicí páskou, ale cítím v ní život. Je jako vejce. Strhávám lepenku, jak nejrychleji to jde, otvírám víko a vidím. Vím už, co je uvnitř. Z polohy v kleče, ve které se právě nacházím, pouštím z ruky čerstvě odtrženou lepící pásku, dlaní si zakrývám nos, neboť puch, který se z krabice line je nesnesitelný. Na zemi si všímám táhlé vlhké stopy jako od přerostlého hlemýždě, rozeznávám pach moči a výkalů. Snažím se nedýchat, odněkud z dálky slyším Dereka, řve: „Co tam je? Co je v tý zasraný krabici?“

Krabice fňuká jako novorozené dítě.

„Je plná koček, malejch, koťat,“ říkám a otáčím se jeho směrem, „některý už pošli.“  

-

Stojím v chodbě za dveřmi pokoje, ze kterých právě vychází Martin s mojí matkou. Zpříma se mi dívá do očí, když mě míjí. Snažím se uhnout pohledu i vlastní výčitce. Auto už na něj čeká před branou.

„Tak ahoj,“ prohodí mým směrem. Zdá se být klidný, nepřirozeně klidný a z toho klidu mi běhá mráz po zádech. Ironicky se směje.

„Tak ahoj,“ říká, „ahoj, pečený kuřátko.“  

-