Zažili jste někdy pocit, že vás objímá světlo? Milióny neviditelných bodů pospojovaných hmatatelnými vazbami se vznáší kolem vás a vy jste v náruči, která vás drží a nemá paže a nepotřebuje je. Tak to já teď zažíval. Čas získal nový rozměr – bezrozměrnost. Natahoval se a smršťoval a moje plynutí v něm si dělalo, co chtělo. V tom prostoru, který vznikl, jsem snil sen. Sen, kdy víte, že nespíte a za mlžnými skly vnímáte i realitu vznášení se, domku, kde jste nocovali, kmeny stromů, Myko, větve stromů, to všechno strašně pomalu.

 V mém snu bylo město a nad ním jedno jediné slunce. Domy byly vysoké a s jejich chladnými stěnami se praly paprsky, klestící si cestu korunami stromů s bílými květy. Něco vonělo ve vzduchu, kolem projel čistící vůz s kartáči na břiše, kterými točil a točil. Nemohl jsem se vynadívat na tu obyčejnost. Na tu nádhernou obyčejnost, kdy netušíte, co bude dál, netušíte, kam jdete a nevadí vám to. Šel jsem tím městem a potkával tváře. Tak zdánlivě nezúčastněné, zamyšlené, některé s vrstvou make-upu nebo zkoumající účinnost krému proti vráskám. Jiné malé, rozesmáté nevinností. Vřískaly. Bezstarostně dovádějící, s předstíraným šokem ze spršky kropicího vozu, který pronásledoval kartáčový před ním. Děti. Jedno zahodilo kolo na zem a utíkalo žalovat své mámě, jaká nespravedlnost se mu stala. Když ho s úsměvem utěšovala, záviděl jsem v tu chvíli oběma. Dítěti nevědomost a hravé přesunování pozornosti z jedné zdánlivě nepodstatné věci na druhou, jeho matce silné spojení s vlastním potomkem.

 Potom sen pokračoval v místnosti. Mužové třesoucí si rukama, úsměvy naučené v kurzech otrlosti, obálky, limuzíny, kožené sedací soupravy. Raketové středisko, káva na stole vedle ucvakané klávesnice, hlášení, spěch a úspěch. Důležití utekli před následky sebe sama a spláchli za sebou. Několik komerčních letů k rozšíření variability budoucího lidstva. Tubusy se zárodky předávané opatrně z ruky do ruky. Kolonie rostoucí tempem finišujícího dostihového koně. A pak se ukázalo, že radiace je vyšší, než se čekalo, že planeta nechce býti ovládána a za každou snahu po ovládnutí poslala novou a novou písečnou bouři, která zasypala týdny a měsíce práce.

 Měl jsem sen a zatím kolem probublával čas. Koruny stromů získávaly jasnější kontury a světlo, které mě objímalo, neslo i moji spoluuprchlici. Byli jsme na cestě z ráje, odkud se neutíká, na cestě kamsi, kde začala nemilosrdně odhalovat cenící zuby pravda. Když Myko dorazila nahoru a světelný paprsek pozbyl smyslu, dveře, vysunuté na vnější stranu létacího stroje, se s lehkým zasyčením zavřely.