Když se rozhodnete něco obětovat, něco velkého v prospěch něčeho ještě většího, vždycky je přítomen strach. Kdo říká, že není, lže vám.

 Nechali ho v malé místnosti bez oken. Něco jako čekárna. Věděl, co ho čeká a věděl, že je to navždycky. Alespoň následky. Jenže on už se rozhodl. Jonas Monaster věděl, že se chce stát pirátem. Řád pirátského ducha vznikl hned potom, co se společnost začala dělit na ty, co vládnou a ty, kteří se musejí schovávat. Jonas se rozhodl být tím třetím vzadu. Piráti jsou skutečně svobodní. Nemají pracovní zařazení, nemají přidělený byt s číslem, nemají namátkové kontroly a nemají neuroticky pokukující sousedy. A nemají nohu od kolene dolu. A jedno oko. Daň za svobodu, za vědění, za život.

Ukázali mu to nádherné údolí. Tam bude žít. V zeleňoučkých zahradách mezi květinami a poletujícími ptáky. V domě bez dveří, jen s vyšívanými koberci visícími místo zavírání kvůli soukromí. Bude chodit po bílých pěšinkách a dívat se kolem. Bude studovat v největší soukromé knihovně dnešního světa. Bude plnit úkoly, proč ne, bude jíst teplé jídlo s ostatními, bude spát beze strachu, že se už neprobudí nebo že ho odvlečou do Mindlocku, pověstné pevnosti ve skalách za velkou řekou Gu. Viděl to údolí. Schované kdesi v kopcích, kryté nepřístupným terénem, maskované mlžným oparem. Viděl ho a věděl, že po ničem jiném už nikdy toužit nebude. I když je třeba něco obětovat.

 Kvůli tomu tu dneska byl. Seděl a jeho tělo vyměňovalo svěžest reality za milosrdné omámení způsobené horkým nápojem, který právě vypil. Vonělo to kouzelně, chutnalo odporně. Jakmile polkl první doušek, nebylo cesty zpátky. Nohy začaly slábnout a oči těžknout. Systémem cév běhali malí světlonoši a rozžínali lampičky zapomnění. Jeho kůže získala nový odstín a začínala si uvědomovat samu sebe. Vlasy ožily a ruce umřely. Jonas měl chuť se smát, ale koutky úst nejspíš neposlouchaly. Bylo mu to jedno. Byl sám, ale jeho samota nebyla osamělostí. Stával se součástí větší jednoty a ta ho na oplátku prostupovala, jako mlha líně proplouvá zalesněnou krajinou. Začínal mít sen. Zdálo se mu, že vstupuje zlatou branou do země dvou sluncí. Taková země prý existuje. Když odejdete z tohoto těla a zanecháte za sebou dojem hrdiny. Hrdinství je stav srdce. Jonas vstoupil a bytosti s bílými křídly ho něžně obklopily.

„Jonasi, pojďte, je čas,“ držela ho jedna z bytostí za ruku. I ostatní kolem se usmívali a tak šel s nimi. Zamiloval se do toho stavu, v kterém byl. Vedli ho dlouho, ale možná mu to jenom tak připadalo. Bylo teplo a chtělo se mu spát. Náhodou bytosti měly připravené lůžko. Ulehl, a všechno, co se mělo stát, se stalo. Až se probudí, bude pirátem. A jednou to bude on, kdo přivede do Údolí spasitele, o kterém všichni mluví. Nebo tomu aspoň napomůže.