Viděti piráta v reálném světě znamená potíže. No nemysleli byste si totéž? Nad hlavou mi rachotilo ocelové lano, kolem uší svištěl studený vlhký vzduch. Vedle mě pirát číslo dvě.

„Jak se jmenujete?“ Pokoušel jsem se nepůsobit vystrašeně. Studený vzduch. Oči upřené na něho, urovnal jsem si vlasy. Asi mi to nešlo s tím maskováním nervozity. Povzdechl si.

„Lucius. Lucius Leostradus Malý. Později bude čas si popovídat.“

„To říkal i váš kolega. Nic proti němu.“ Dál jsem se tvářil hrdinsky a v břiše cítil tlak tíhy situace.

Za chvilku jsme byli dole. Budova, s které jsme sjeli, a v které jsem měl tu čest býti před chvílí hostem, občas vykoukla z mlhy a připomínala nahrbeného slona podcházejícího pod nízkou větví stromu.

„Musíme zmizet, následujte mě.“ Vyrazil nečekaně rychle, málem jsem mu nestačil.  V ruce měl nějakou tyč, snad hůl a chvílemi si s ní pomáhal odstrkovat překážky v cestě. Míjeli jsme pootevřené dveře, na zemi ležící míče, vraky aut už skoro nevnímáte, chvílemi odněkud vykoukly oči, ale když zjistily, že z toho nic nekápne, schovaly se. Měl jsem už mírný hlad, ač zvyklý pár dní nejíst, zřejmě už jsem byl ve stavu, kdy období bez živin přesáhlo časový úsek pár dní.

„Kam že to jdeme?“ Ještě pořád se události měnily příliš rychle a já nevěděl, jestli jsem veden z labyrintu nebo vtahován do jeho ztrácejícího se středu.

„Chm,“ zněla odpověď Lucia Leostrada Malého. Proč „Malý“? Kolik mu může být let? Jak to, že má také jen jednu nohu a pásku přes oko? Je s Jonasem příbuzný? Proč ta image pirátů, nikdy jsem o nich neslyšel. Tak jsem si přemítal a oč rychleji kmitaly moje nohy, tím rychleji kmitaly moje myšlenky. Prošli jsme asi dvaceti uličkami, minuli čtyři velká kondominia, jeden lesík, jednu bývalou továrnu, tenhle kraj jsem neznal, byl jako okolí mého domu, mého obchodního centra, ale tady jsem nebyl. Minuli jsme čtvrť malých nízkých domků, u jednoho jsme se proplétali plazícími se rostlinami v okolí jakéhosi bazénku bez vody, na dvou železných rámech visela houpačka, na tyči navlečené pneumatiky. Malá zídka a Lucius se zastavil. Nebyl snad vůbec zadýchaný, to bych nečekal.

Odhrnul popínavé šedozelené větve a objevila se dvířka. Hodně archivní vína? Mrtvoly v ledu? Kdo ví? Vlezli jsme dovnitř a závěs popínavek se za námi uzavřel. Lucius zavřel vrátka a zamkl. Ani nevím, že předtím odemykal. Musel jsem nechat oči, aby si přivykly. Snažily se, ale moc jim to nešlo. Místnost nebyla místnost, ale malý vstupní portál do spletitého systému chodeb. Což už vám říkám, protože jsme vyrazili. A šli první chodbou doleva. Druhou dolů, třetí doprava, čtvrtou dolů, dál už nepamatuju, zřejmě se budu muset naučit modlit, teď by se to hodilo, ještě jsem vám asi neříkal, že nesnáším uzavřené prostory. Takhle uzavřené. Moje zkušenost z dětství z her v rourách poblíž vyschlé přehradní nádrže mě ovlivňuje dodneška. Vyhýbám se situacím, jako je tahle. Zřejmě se jim nevyhýbám dostatečně důsledně. Jedna z chodeb šla chvíli rovně a byla širší, užíval jsem si ten pocit. Přesto vědomí masy hmoty kolem mě, která mě může rozdrtit, způsobovala mojí tělesné schránce chvění. Pak chodba končila, branka stejná jako vchodová, malá místnost jako ta vchodová a popínavá rostlina a VELKÉ zelené (ZELENÉ) údolí. Co zdůraznit víc? Velká údolí jsem neviděl od dětství. Zelená barva se většinou mísí s šedou, černou, hnědou, žlutou, oranžovou, ale nikdy nevytváří zeleně zelenou bez příměsi nezelené. Jako to bylo tady. Tohle bylo údolí, kam oko dohlédlo, uzavřené prstencem skal, nahoře svítilo modré nebe a obě slunce svítila mnohem jemněji než u mě doma. Vždyť jsme snad nebyli tak daleko od mého domova?! Kde to jsem? Lucius Leostradus Malý vyrazil, pořád ještě svižněji než já, pěšinou lemovanou svěžími stromy a barevnými květinami směrem dolů, do centra všeho dění. A všude kolem motýli.

(pokračování příště)