Terén jsem prozkoumal opravdu bleskurychle, tudíž moje další orientace byla více tápáním a odhadem, než nějakou silnou znalostí. Vracet se dolů mi přišlo jako hloupost, okýnko s galaxiemi bylo příliš úzké na další úprky, navíc jsem byl pevně rozhodnut prchat otvory a průchody většími než jsem sám. Na druhou stranu bylo možné předpokládat, že stejné předpoklady bude používat i nebezpečná osoba či osoby venku.

Překročil jsem piráta, dotkl se jeho krku v místě, kde by mohl být znát skrytý schovávající se život a rozloučil se s ním. S pirátem. V místnosti byly další padací dveře přímo nad námi, ale kde se spouštějí schody? Spouštěly se na desce stolu, místnost, kde jsem se probudil, žádný stůl neměla. Schody sjely dolů a já vyběhl opačným směrem. Bacha na hlavu, cestou bacha na okýnko a další poschodí. V téhle místnosti okýnko nebylo, byly tu dveře. Troje. Taky máte rádi dilemata? Pokusil jsem se rychle otevřít ty nalevo. Nešly otevřít. Ty vpravo také ne, rázem bylo po dilematu. Prostřední dveře vedly na malou plošinu a venku byla mlha. Nemám moc rád mlhu z důvodu špatné viditelnosti. Ovšem, když se chcete schovat, může být mlha dobrým společníkem.

Něco vedle mě mlasklo. Buď někdo otevřel plechovku limonády, nebo musím zmizet. Pohnul jsem se a limonáda mlaskla o něco blíž, přibližně v místě, ze kterého jsem uhnul. A sakra. Neměl bych klít, ale momentálně si to odpustím. Nebylo pořádně vidět, kam vede betonový plácek, ani na jednu stranu, mlha tvořila ostrůvky, jako když vám chladne voda ve vaně a pěna se místy ztrácí, chvíli je a chvíli není. Bál jsem se, že udělám příliš dlouhý nebo rychlý krok a spadnu. Někam. Nerad padám kamkoli. Hřbet natažené ruky se dotknul studeného kovu, ohmatání potvrdilo zábradlí. Zábradlí, ježiš, co dál, doleva honem, ne vlastně doprava, doleva bych se blížil k tomu, kdo střílí. Doprava zábradlí vedlo asi dva metry a pak končilo něčím jako skokanským můstkem … skokanský můstek, hm, vynikající úniková cesta. Co teď?

„Pssst“

Jako bych slyšel „pssst“.

„Psssst. Tady.“

Zase jsem to slyšel.

„No tak pojďte.“ Z okraje skokanského můstku, či co to bylo, se natáhla ruka a chytla mě za rukáv. Sakra. Zase kleju.

„Kde je Jonas?“

„Kdo je Jonas?“ Všiml jsem si, že z obláčku mlhy se vynořil pirát. To je na omdlení. Další pirát během několika minut.

„Pirát, co s vámi mluvil a měl vás přivést.“ Díval se zmateně.

„Ten? Někdo ho střelil, asi, leží tam …“ Já asi gestikuloval taky zmateně.

„Střelil? Pojďte, honem.“ Čapl mě za ruku pevněji a táhl směrem ke kabince. Kabince? Mlaskla další limonáda, asi aby mě přesvědčila a já už se přemlouvat déle nenechal. Vlezl jsem s druhým pirátem do kabinky, ten zaklapl dvířka, která předtím zřejmě otevřel, a zmáčkl několik tlačítek, cvakalo to, tak předpokládám. Kabinka se rozjela, nad námi bylo kovové lano. Lanovka. To mi chybělo.

„Víte, že mám závratě?“ Ohlížel jsem se na plošinu, která kvapem mizela, a nevěděl, jestli je horší, že nahoře na plošině se v té chvíli objevily tři postavy nebo fakt, že svištím poměrně zrezlou lanovkou s druhým pirátem toho večera a vlastně ještě pořád nevím, jestli viděti ve snu piráta znamená štěstí nebo neštěstí. A co to teprve asi znamená v každodenní realitě?!

 (pokračování příště)