Jistě jste slyšeli o tom, že člověk ve spánku má někde v hlavě hlídače, který, když třeba začne hořet, nebo se mu někdo vloupává do bytu, spáče probudí. Ne každému se to úspěšně daří, mně to už několikrát zachránilo život. Povedlo se to i tentokrát, ale bylo to na poslední chvíli. Otevřel jsem oči a chvilku nevěděl, co se děje. Nedělo se vlastně nic. Hvězdy poblikávaly, jako když spiklenecky mrkají na svého oblíbence, ale já už jsem ve věku, kdy člověk ví, jak se tyhle věci s přízní nebes mají. Seděl jsem pár vteřin nebo možná minut na posteli, a až po krátké chvilce jsem si uvědomil, že ruka položená na pokrývce se mi potí. Už jsem to zažil, realita jede různými kolejemi, a když se k mé koleji přiblíží varianta, která by nemusela končit dobře, vypadá to takhle.

Vyskočil jsem z postele a přemlouvaje svoje tělo k rychlejšímu přechodu do bdělosti jsem na sebe hodil nějaké oblečení. Pokukoval jsem jedním okem na okno u střechy, jestli užuž neuvidím, jak se skrz sklo prolamuje „óvéčko“, protože tihle chlapci buď nejdřív střílí a pak se ptají, jestli byli ve správném domě, nebo přijdou do správného domu, zatýkají a to bývá ještě horší, tuhle zkušenost už taky mám. Bral jsem schody po dvou, myslím, že se mi podařilo zapíchnout si ze zábradlí několik třísek, už dávno jsem s tím měl něco dělat, dole boty, batoh připravený pro tyhle situace, dveře do dvorů a teď mi, hvězdy, přejte štěstí a dobrý náskok.

Proběhl jsem kolem tří nakupených vraků aut, sehnul se pro batoh, který mi klouzal z ramene, a když jsem se zvedal, měsíční světlo mi na vteřinku ukázalo siluety dvou postav hned za posledním z vraků. Nestihl jsem se ještě úplně zvednout, když jsem zaslechl řinčení skla, nejspíš u mě doma. V příští vteřině mě něco udeřilo do hlavy a já ztratil vědomí.



(pokračování zítra)