Spal jsem. Obě velká slunce Sol1 i Sol2 měla být ještě nejméně dvě hodiny schována pod úrovní horizontu, a pouliční osvětlení stačilo akorát tak můrám na jejich rejdy, takže nic nerušilo poklid noci. Což byl ovšem klam.

Pavouk přeběhl po šedomodré zdi po mé pravé ruce. Byl na lovu. Na lovu byla také skupina ozbrojených mužů v uniformách. Obíhali římsy skupiny propojených domů. Potichu jako šelmy a hladově jako výběrčí daní. Střelné zbraně svěšené šikmo dolů, ale kdykoli připravené k použití. Jednotlivé domy byly spojené vždy na konci svých delších stran a společně tvořily jeden útvar, římsa pak vedla okolo celé lomené linie střech, aby pak skončila, odkud vyšla. Jedinými svědky celé akce byli ojediněle postávající toulaví psi, se srstí poničenou příliš vysokou úrovní radioaktivity, před kterou se volně žijící zvířata nedokázala bránit.

„Měla by to být osumašedesátka“ šeptl bez zadýchání vyklusávající kapitán hlídky. Čísla domů nebyla psána nad vchodem, jak se to dělávalo dříve, ale v pravém dolním rohu střechy. Pro chodce po ulici není orientace nutná, svůj dům pozná každý, jediný, kdo potřebuje mít přehled, je jednotka OV - Ochrany vládce, a ta se pohybuje vždy po římsách.

 „Sedmdesát, šedesát devět a jsme tady,“ zazněla poslední slova, než se celá skupina v jediném okamžiku zastavila. Každý dům má na kratší straně jedno okno vedoucí na římsu, a zde je zvykem mít ložnici, a každý dům má dole v přízemí kuchyň a obývací pokoj a dveře vedoucí do víceméně uzavřeného prostoru mezi domy. Samozřejmě mají domy i dveře vedoucí na ulici, jenže ty vlastně ke každodennímu životu nepotřebujete, z téhle strany domu je jen ulice, tedy úzká proluka mezi jednotlivými skupinami domů, vše podstatné se odehrává uvnitř těchto takzvaných kondominií, obchody, kašny, plácky.

... (pokračování zítra)