Divnodruh, ten člověk, světaznalý, má na silnici pruh, sní život okázalý
jí rýži, promíchanou s vtipně nejedenou kaší, a bydlí u cesty,

vybírá mezi lidmi svoje nevěsty a pak je pojme za ženy, spí s nimi do rána, je z toho blažený,
a vnímá hudbu, na správném kmitočtu, čte klasiky, i já je občas čtu, a pak jde zase spát

má každodenní divnohraní rád, má rád i smrad, vyběhlý z rybích tržnicí, na slunku sedí rád i s knihou snad, a někdy na sluníčku spí, a někdy chodí zbůhdarma, kol plotů, kolem luk, i zahradu svou má, a tam si vypěstuje kmeny jabloní,

někdy mu práce na zahradě nevoní, a jindy svírá dřevo v ruce s láskou, s radostí, drží ho s úctou k pokolením před sebou, a nad tuhnoucí zemí předstírá, prsty že nezebou, a mává do okna, kde mává jeho rodina, rodina ....

v té všechno končí, všechno začíná, to je náš svět, v něm přejdou naše dny, ten divnodruh, jsme my, i já i ty, sdílíme procity.