„… a ochutnal jsi tu vanilkovou zmrzlinu? Ta nemá chybu.“ Povídá mi takhle jednou u večeře manželka. Souboj s vůlí prohrávám po vteřině a půl na KO. A přesto, že se sotva valím, valím se ke zmrzlině. Inu, all inclusive. Kamarád kdysi použil trefnější termín „gastroporno“.

Večeře pozvolna končila, protože už jsme ochutnali všechno. Teď jsme jen seděli, pili, povídali si a čekali, až nám slehne. Byl nádherný večer. Celá země byla nasáklá sluncem, stejně jako lidé, kteří v ní žili. Personál se usmíval, zdravil hnedle čtyřmi jazyky. Animátoři přede dveřmi tančili, zpívali, bubnovali a hotelovým hostům přáli sborově a s potleskem dobrou chuť. Zdálo se, že upřímně. Pro Čecha nevšední a milá změna, na kterou jsem si musel, pravda, trochu zvykat.

„Půjdeš dnes s dětma po večeři na MiniDisco?“ ptám se po chvíli svého 8letého syna Matěje, který v sobě našel ještě místo na další dva kopečky čokoládové. „Já nevím.“ odpověděl dost mrzutě na půl neuvěřitelně špinavé pusy. Zmrzka byla zajímavější, než mé dotazy. Matěj jít chtěl, ale sbíral v sobě odvahu už třetí den. Je spíš introvert. Nakonec šel. A tím uvedl dějinné soukolí do pohybu.

MiniDisco, to je asi 45 minut písniček, tancování a blbnutí hotelových animátorů s dětmi po večeři. Zahajuje ho popěvek, při kterém animátoři procházejí hotelovým komplexem a svolávají děti do vláčku, který přichází na podium. Když mě Matěj poprvé míjel už jako součást vláčku, jen na mě zavrčel: „Připrav kameru!“. A pokračoval v popěvku a se spokojeným úsměvem odhopkal na podium.

Matěj si MiniDisco ohromně užíval. A svým způsobem i já: zkuste za soumraku 45 minut v kuse mezi 30 běsnícími dětmi a 4 aminátory, (kteří snad frčí na pervitinu), lovit kloudné záběry syna a přeskakovat další rodiče kameramany.

Po vymezeném čase animátoři posadili děti na pódium a jeden z nich, jmenoval se Sam, každého špunta představil rodičovskému publiku. Ať bylo dítko z Libye, Malajsie, Německa, Francie nebo od Kolína, každého se Sam vyptal, jak se má, jak se jmenuje, kolik mu je let a prohodil nějaký vtípek. V daném jazyce! V duchu mu tleskám.

Viděl jsem, jak v Matějovi roste napětí v nepřímé úměře ke vzdálenosti od Sama. Matěj pozorně sledoval ostatní děti a v duchu si pečlivě připravoval své vystoupení. A pak se to stalo. Sam uzavřel zpověď chlapečka před Matějem taneční kreací, při které upadl. Zvedl se, otřepal se, zachechtal se. A Matěje minul.

Tolik zmaru jsem ještě neviděl. Matěj se díval střídavě na mě a na Sama, pokoušel se nějak gestikulovat, ale Sam už zase frčel a nevěnoval mu pozornost. Zoufalý Matěj k nám přiběhl s pláčem. Vysvětlovali jsme mu s manželkou, co se stalo, a že to Sam neudělal schválně, a že zítra … „ Bylo mi ho opravdu hodně líto, věděl jsem, co to pro něj znamenalo.

A pak mě to napadlo: „Honem, Matěji, pojď si sednout na konec řady.“ Jen tak tak jsme to stihli a Matěj (notně naprdlej) si užil poprvé světla reflektorů:

Sam: Achoj
Matěj: Ahoj
Sam: Jag séé maš?
Matěj: Dobře

Sam: Kólig ťjé rokof?
Matěj: Sedm a půl, ale zítra budu mít narozeniny a bude mi osm.

Sam znejistěl. Zvažoval, jestli je chyba v logice nebo jeho znalosti češtiny. Neměl jsem zrovna radost, že se Matěj takto veřejně chlubí. Ale kostky byly vrženy. Sam vcelku vtipně oglosoval chybějících 6 měsíců a Matěje propustil. Ten, pořád ještě rozladěn z nucené improvizace odkráčel na pokoj zkontrolovat kvalitu mnou pořízeného videozáznamu.

Druhý den cestou na oběd jsem málem zakopl o dovedně natažený špagát. Odplic jsem si počesku zanadával a podíval se, kde je přivázaný. Vedl přes bazén a byly na něm balónky. A balónky byly i na palmách, keřích a budovách, na plotech, na baru i na samotných animátorech. „Ty jsou na moje narozeniny“ nezapochyboval Matěj. Podivná předtucha mně silně dloubla. Ptám se prvního animátora, kterého potkávám, co se chystá: „Vééliké pšekvapený“  zněla odpověď doprovázená širokým úsměvem. Když jsem uviděl, jak zaměstnanci hotelu začínají upravovat podium a další prostory areálu, ujistil jsem Matěje, že výzdoba je součástí večerní show. A sám jsem se trochu uklidnil.

Po večeři jsme už jen čekali na MiniDisco, které bylo z důvodů příprav přesunuto z podia k bazénu. V improvizovaných stísněných podmínkách mezi spoustou dospělých se natáčelo ještě hůře. Ale Matěj na tom trval. Připadalo mi, že dnes MiniDisco nemá konce. Když se najednou ozvalo sborové „PŠEEKVAPENÝÝ!“.

Další události se seběhly strašně rychle. Najednou se odněkud zjevil dort, který putoval k Matějovi. Matěj, obklopen davem malých i velkých putoval na improvizovaný piedestal. Do toho snad celý hotel povzbuzovaný animátory hulákal „HODNĚ ČESKÝ ZDRAVÍ“. Nevěděl jsem, jestli to točit, nebo zachraňovat Matěje. Toho se pořád někdo na něco ptal. Byl naprosto dezorientovaný a vypadal, že zdrhne, jen co se v davu objeví skulina. Do toho se neustále linulo „český zdraví“. Boží bojovníci hadr. Pokusy o zapálení svíčky na dortu animátoři vzdali po asi 5 minutách, tak Matěj sfouknul zapalovač, stále za zpěvu českého zdraví. Poté musel Matěj zazpívat „Prší prší“. V jeho podání píseň zněla jako velmi teskná balada. Následoval potlesk, který by mohli závidět i Eva s Vaškem, asi sto gratulací a focení s dortem před palmou (cena fotky 3,50 €). Tohle už nikdy nepřebiju, pomyslel jsem si. Jako na dotvrzení té myšlenky začal ohňostroj. Moje svatba byla proti tomu opékání buřtů.

Oslava se přes nás přehnala jak letní bouřka. Jak to celé začalo, tak to celé skončilo. Všichni se rozešli po svých záležitostech. A my, trochu opaření, zůstali stát před palmou a s dortem v ruce. Dort byl velký, čokoládový a velmi dobrý. Běhali jsme po areálu a nabízeli. Jenže se ukázalo, že udat dort po all inclusive večeři je neřešitelný problém. A tak jsme seděli sami ve třech u rozjedeného dortu, a přemýšleli, co s ním. Matěj byl trochu smutný, že s ním kromě nás nikdo nechce slavit. A tak mě napadlo požádat v kuchyni o uskladnění dortu. Matěj tak mohl slavit s dětmi při dopoledních aktivitách.

Když o dort Matěj ráno nejevil zájem, ani nám jej číšník při snídani nevrátil, byl jsem z duše rád, že mám o starost méně. Jediný, kdo o něm promluvil byla animátorka: „Tak jaký byl dort?“ ptala se mě po snídani. Pochválil jsem jeho kvality a popsal obtíže s udáváním a uskladněním. „… naštěstí nám ho nechali přes noc v kuchyni.“ dokončil jsem svůj popis večerních událostí. „To je prima, tak až vám ho vrátí, prosím přineste nám ten talíř, budeme ho potřebovat“. Pokusily se o mě mdloby. Já se snad tý čokoládový bestie nezbavím!! – v duchu jsem zanadával a šel nahánět číšníka. Ten odběhl. Po chvíli se vrátil s tím, že si dort můžeme vyzvednout ve 12:30 při obědě. Hlavou mi proběhla velmi reálná vize, jak naše rodina dojídá na all inclusive dovolené to čokomonstrum do jeho úplné likvidace.

Při obědě jsem ale na zainteresovaného číšníka nenarazil. Přitočil se ke mně však sám šéfkuchař, přísně vyhlížející pán, který byl každého jídla osobně přítomen. Ptal se mě na číslo pokoje. Napsal jsem mu ho a on odešel. K mému úžasu se vrátil za 5 minut s dortem. Novým dortem. Kokosovým. A velkým.  Nezmohl jsem se ani na „děkuju“, jen jsem na něj zíral. Celá story s nabízením dortu a řešením uskladnění se opakovala. Když má bezradnost dostoupila vrcholu, vpašovala má žena dort mezi další laskominy, kde se o něj několikasethlavý dav hotelových hostů postaral.

Vzal jsem talíř a vítězoslavně jsem napochodoval za animátorkou: „Vracím a děkuju“ – povídám. „Jé, ale my už ho nepotřebujeme.“ Z mého výrazu asi nebylo těžké vyčíst, že nechápu. „V kuchyni jen potřebovali vědět, kdo se po dortu bude shánět, aby zjistili, komu udělat ten druhej dort. A k tomu potřebovali ten talíř, přeci.“ Zamrkal jsem. Zřejmě se na odvrácené straně příběhu událo něco, co událostem dávalo smysl. Nebo jsem dostal úpal, nebo jsem snědl nějaký halucinogen, nebo mě uštkla nějaká místní beruna. Ale pro tuto chvíli jsem rezignoval na vyřešení dortolamu.  Talíř jsem odnesl do restaurace a šel si zaplavat s nadějí, že na večeři nás nečeká třetí.