Dneska se mnou nocoval můj jedenáctiletý syn. Přesně na té hranici, která láme dětství do puberty. Ještě se občas
bojí spát sám, ale už má někdy vyhraněné názory na můj duševní stav a životní styl. Takže i já se potácím na
hranici, kdy ho miluju a konejším a kdy ho nesnáším, kritizuju a zoufale koukám jak se mi vzdaluje do jiného
světa, kam staré, pečující matky mohou pouze výjimečně, to když jejich nunátku hrozí průser...
Já patřím ke generaci knih a posléze televize. On už je z generace počítačové, což nám samozřejmě opět poskytuje
rozsáhlé třecí plochy a přehršle námětů k neplodným avšak výživným hádkám ...
Docela jsem se těšila, nepatřím sice do ranku vzorných, stále dychtivým supermám, ale tak docela bez mateřského
citu zase nejsem ... snažím se svého potomka udržet při životě, i když to je často na úkor mého pohodlí, snažím se
nenásilně kormidlovat jeho loďku, než bude dost silný, aby si to zvládnul sám, sem tam ho popostrčit k něčemu
zajímavému a celkem extra neprudit. Nevím, jestli by ten poslední výrok nevyvolal záchvat synačkova smíchu?
Naštěstí matka Příroda zcela přesně odhadla mé chabé rodičovské schopnosti a obdařila mě genofondem, jež mi
umožnil stvořit dítě klidné, samostatné a shovívavé.
Večer vyšlapal schody za mnou do podkroví obtížen svou rozměrnou duchnou (bez níž neusne), pěti umorousanými
polštářky (bez nichž neusne), dobrou náladou, předsevzetím, že vyhraje boj o televizní ovladač, a ještě plánem jak
zničí zbytky mého klidného a radostného pátečního rozpoloženi. Všechno to s důvěrou a očekáváním složil spolu se svou osobou a hlasitým žuchnutím do mé postele, která se záhadným způsobem smrskla a přeměnila na rozházené doupě lesních živočichů.
No, jsem matka,jak to lépe charakterizovat? Odsunula jsem se do koutka, vydala televizní ovladač, zbaběle bez boje
a zapnula si tablet, abych zjistila, že většina mých přátel má na páteční večer lepší plány, než mi posílat maily.
Asi tak deset minut jsme se tiše a společně (!) věnovali technice... Jupí, jde mi to. Tohle píšou v každé příručce
o výchově. Věnujte se společné činnosti. Byla jsem na sebe hrdá, zatím mi to jde.
Mamíí..puč mě tablet.
NE!
Proč ne?
Máš svůj počítač.
No jo, ale ten je dole!
Zavahám a znejistim, tyhle logické argumenty mě vždycky dostanou na lopatky, to má po svém otci, proto s nim taky
není občas k vydržení.
Tak jo.Ale ne abys mi tam hrál hry, zase mi to celý zasekáš a zaviruješ.
Odhlašuju se z navštívených stránek a z mailu, aby mé zvědavé dítě předčasně nezjistilo, že jeho matka je taky
přece jen člověk...
Zase chvíle klidu, přepínám kanály ... Nic, nic ... nic ... hrůza ... á Harry Potter. Tak dobře, to by šlo.
Mamíí, přepni to! Já se toho bojím!
Čeho? Proboha, dyť je to pohádka!
Bojím se mozkomorů, jsou strašní...
Spolku vtipnou poznámku, že se není, v jeho případě, čeho bát a kouknu mu na tablet.
Seš normální???? Řekla jsem jasně: žádný hry!
Mazaně se pousměje...ale to není hra....to jsou jen doplňky do té hry co hraju... koupíš mi je?
NE!
Proč ne? Stojí jenom sedum stovek.
Cožeeeeeeee?????Zbláznil ses?
Následuje výčet všech jeho kamarádů, kteří zmíněné již vlastni, sliby, co všechno bude vykonávat, když mu vyhovím
a výčet výhrůžek co všechno dělat nebude, když nepovolím... zakončené litanií na nespravedlnost dětského údělu, světa a celého vesmíru.
No chlapče, jestli ti ta výřečnost vydrží, budeš prezidentem.
Bohužel, jako nastávající mužský netuší, že logické a smysluplné argumenty u mě nepochodí. Ještě tak nekritické
lichotky... ale na to je malej a lichotit vlastni matce... to by snad nebylo normální...
Rázným zhasnutim ten svůj milovaný kolovrátek vypínám.
Co je?
Nic.Jdeme spát.
Ale prooooč?
Protože to říká tvá matka...
Ale to je nespravedlivý.
Jo jo, to je. A buď zticha, nebo tě vyexpeduju do tvýho pokoje.
Za pát minut už chrní. Sunu se k němu blíž a užívám si v klidu a míru jeho blízkost... a vzadu v podvědomí mezi
snem a skutečností čtu otázku: Kolikrát ještě??? | 
Janina Magali 
Šárka 
Stínohra 