Takhle jednou potřebuji urgentně někomu zavolat. Okno bylo daleko a tak beru do ruky svůj mobil. Co mně zarazilo bylo, že na hlasové vytáčení reagoval poněkud dlouho – ba spíše vůbec. “Co s ním je?” pomyslel jsem si. Stisknu knoflík, abych odblokoval klávesnici a on mi na displeji napsal ?. O co se to snaží? Co to má k sakru znamenat? Zkusil jsem to ještě jednou, ale on mi odpověděl stejně. “Co si myslíš, že děláš?” Tak jsem se ho přímo zeptal. A on mi odpověděl, že !. Cože? On mně slyšel? Nebo snad viděl? “To mi prozraď, jak je to možné.” “Neslysim, ale muzu odezirat ze rtu.” “Řekněte (až jsem se ho začal bát), nejste vy i němý?” “Ano. Proto jenom pisu.” “Takže vy jste hluchoněmý?” “Presne. U vas v kapse je moc vedro. Tak se mi tam zkratovaly obvody.” Přemýšlím, kdo se zbláznil. Jestli on, nebo já. “Telefon přece nemůže být hluchoněmý. To by se telefonisti navzájem nedomluvili.” “Mate pravdu. To byla jen legrace.” Displej zhasl. Jak to myslel? Jaká legrace? To si ze mně snad dělá psinu, nebo co. Halóóó!!!  

Konec. Už mi to nikdy nevysvětlil. Už se taky nikdy nezapnul. Sdělil, co sdělit chtěl, nebo měl, a odebral se k věčnému spánku. Já mu to nerozmlouval. Pohřbil jsem ho na příhodném místě a náležitě na něj vzpomínám.

Od té doby nevlastním mobilní telefon. Jsem proti otrokářství a co kdyby to byl zase nějaký, který by uměl myslet. A uměl to vůbec ten můj bývalý? Nevím. Tak se na to už snažím nemyslet. A vy to taky nedělejte, aby vám náhodou váš mobil nevynadal, že už se s ním nebavíte.