Slečna, která obsluhovala na benzínové stanici, se jmenovala Klára, a dnes rozhodně neměla svůj den.

Přestože jindy milovala dny, kdy nejezdilo mnoho zákazníků a ona si mohla v klidu číst některý z časopisů vystavených na otočném stojanu, dnes by byla skoro radši, kdyby konečně někdo přišel.

Dřív než stačila z mobilu zavolat policii, záchranku, šéfa nebo kohokoliv jiného, padl jí na dotykovou klávesnici stín a když zvedla hlavu, spatřila nad sebou toho zarostlého chlápka, který se tvářil tak zarputile, že jí ruka s mobilem poklesla.

„Slečno“ řekl Daniel poměrně hlubokým hlasem.

„Sundala byste si punčocháče?“

Adriana tázavě pozdvihla obočí, zatímco slečna se celá rozklepala a ptala se tichým hláskem proč.

„Chtěl bych si je vyzkoušet“ odpověděl Daniel a tyčil se dál výhružně nad ní.

Slečna rozechvěle uposlechla a ani se příliš nedivila, když ji Daniel začal přivazovat jejím kusem garderoby k otočné židli.

„Omlouvám se, nebyla jiná možnost“ řekl už svým normálním hlasem.

Pak se otočil k Adrianě: „ Ne že bych to zrovna potřeboval znova slyšet, ale řekni to.“

„Mizíme odsud,“ řekla Adriana.

Kráčet po silnici v nepřehlédnutelné malebné skupince se jevilo jako čirá bláhovost. Bylo jasné,

že slečnu dříve či později někdo osvobodí. Spíš dříve, protože benzínové stanice bývají jen zřídka umístěny na místech, kde živáčka nespatříš, jak je boží rok dlouhý. Lepší nápad neměl ani jeden z aktérů . Daniel se při jakémkoliv zvuku přijíždějícího auta vrhal do keřů podél silnice a Glorie mu sekundovala tím, že se v pravidelných intervalech zastavovala s odhodláním v očích - raději se nechám uškrtit, ale k dalšímu kroku mě nikdo nedonutí.

Adriana se zastavila, sedla si na kufr a otřela si pot z čela.

„Zlatý teambuilding“ řekla.

Daniel si sedl vedle ní a složil hlavu do dlaní.

„Stejně nás chytnou. A odvezou domů.“

„Kdepak domů. Ukradli jsme auto a přepadli benzínku, vzpomínáš?,“ prohrábla mu Adriana vlasy.

„Kdybychom aspoň mohli mít společnou celu..“ vzdychal Daniel.

„Budu ti posílat motáky a uvidíme se na mší“, pohladila ho Adriana po ruce.

„Glorie půjde zpátky k Achillovi, a Kravaťák.. o toho se postarají Maďaři.“

V dáli se ozvalo zavrčení motoru.

Daniel jen mávnul rukou. „Nemá cenu se schovávat. Nač to prodlužovat.

Zvedl hlavu z dlaní, teprve až auto dojelo k nim a zabrzdilo.

Kravaťák otevřel dveře dodávky..

„Naskočte, mizíme odsud.“

„To je moje hláška,“ řekla Adriana.

„De ja vu,“ řekl Daniel. „Zase jedeme v ukradené dodávce, nevíme kam, jen s tím rozdílem, že Kravaťák dnes není zhulený.“

„Omyl“ odvětil Kravaťák. „Vyjímečnost a odlišnost dnešní jízdy nespočívá jen v mé jasné mysli.“

„Vypadá pozitivně, skoro jako by měl další krizový plán,“ řekla Adriana sarkasticky. Pro tvou informovanost, my s Danielem jsme se rozhodli dobrovolně vydat do rukou spravedlnosti. Přesto by mě zajímalo, proč jsi nás onehdá nechal, jak to říct slušně, vepsí?“

Kravaťák pokrčil rameny. „Situace byla příliš vyhrocená, aby bylo možné učinit racionální rozhodnutí. Potřeboval jsem v klidu někde vyhodnotit situaci nalézt možná řešení a stanovit pořadí jednotlivých úkolů v závislosti na naléhavosti a důležitosti.“

„Říkám, že je to blb,“ utrousila Adriana polohlasem.

„Ale vrátil se pro nás.“ řekl Daniel.

Právě se vnitřně rozhodl, že svůj výkon trestu ještě oddálí.

Hlavně kvůli těm odděleným celám