Danielův nutkavý pocit, že Adriana by přijala „s jistým pocitem ulehčení", kdyby se zbavila jeho lehce zavánějící společnosti, poněkud sílil tím, že dotyčná pajdala se svým kufrem setrvale několik metrů před ním, ačkoliv se tuto vzdálenost snažil průběžně zkracovat.

Situace se podezřele podobala té před několika dny, kdy se marně snažil dohnat rusovlasou studentku na kolejích a nabídnout jí pomoc se zavazadlem.

„Nechceš pomoct s tím kufrem?"  zavolal na Adrianu.

Zavazadlo změnilo nosiče a mlátilo teď pro změnu do pravého kolene zase jeho.

Adriana konečně zpomalila. Možná to bylo i tím, že kotník ovázaný teď už dost nesterilně vyhlížejícím obinadlem jí působil evidentně stále větší potíže. Přehodil si držadlo do levé ruky. Co to v tom vlastně sakra..-

„Počkej chvilku,“ řekla Adriana a zastavila se.

Jiná možnost ani nebyla, protože cesta, která takjaktak už delší dobu nedělala zrovna čest svému jménu, najednou prostě přestala existovat. Lépe řečeno svým způsobem pokračovala dál, ale zalomená do pravého úhlu a mířící strmě dolů, takže případný chodec, který by trval na tom, že půjde po cestě dokud nenarazí na turistickou značku, by se se zlou potázal.

„Kdysi jsem si představovala, že na konci zeměkoule je zábradlí a nápis -Pozor, konec světa, nenahýbat se-, v několika světových jazycích “, řekla Adriana.

„Uwaga jest nenahybat ,“ vzpoměl si Daniel na Wojczecha. „Skoro to tady tak vypadá.“

Až na to zábradlí, které by rozhodně přišlo vhod. Kdyby ho Adriana nezastavila a udělal ještě jediný krok, jeho sbírka mincí v pravé kapse by mu nebyla už nikdy k užitku. Jedině snad, že by někdo dvě z nich použil na zatlačení jeho očí.

Adriana ho upozornila na provazový žebřík, upevněný asi metr pod nimi na jakési horolezecké skobě.Chvíli doufal, že nemá na mysli to, co on si myslí, že ona si myslí, ale marně.

Adriana už si klekla a zkoumala, jestli dosáhne na skobu.

„To půjde,“ řekla nakonec, a než jí v tom stačil zabránit, postavila se jednou nohou na skobu, rukou se přidržela nějakého kořene a druhou nohou se jí podařilo dosáhnout první houpavé příčky provazového žebříku.

„Nemohl bych tady nechat ten kufr?“ zeptal se Daniel s nadějí v hlase.

„V žádném případě“ odtušila Adriana.

„Hoď ho napřed, něco vydrží“.

Trvalo znepokojivě dlouho, než se dole konečně ozvalo žuchnutí.

Obavy z toho , že cesta dolů bude poněkud obtížnější než výlet do Jánošíkových dier, se potvrdily. Po dvou hodinách slaňování, při kterém Adriana věrna svém zvyku byla vždycky o několik metrů napřed, se ocitli na pevné zemi.

První co spatřili byl Adrianin kufr. Ležel živý a zdravý na trávníku, který kupodivu jevil známky pravidelné údržby.

Druhá věc, které si všimli, byl neuvěřitelně hubený dlouhovlasý chlap v bílé plátěné košili. Stál nad nimi a tvářil se nasupeně.