Ozvalo se slovo. Samotné. Prázdné ve svém počátku, plné ve svém potenciálu. Ale zatím ještě placaté. Placatící se na pobřeží. Poblíž zašuměl příboj a poškádlil slovo, až se zavrtělo lehkým neklidem. Bylo jaro, ale teplo už teď poránu. Seděl jsem před chatkou, kterou od konce zimy do začátku její reinkarnace používáme jako relaxační prostor pro úniky z města. Oči potřebují zminimalizovat podněty, tak blejskavé, křičící až řvoucí, tak neomalené. Uši potřebují vypustit miliony absorbovaných podnětů pryč ze svého objetí, jako když zatlačíte rukou na houbu na nádobí. Pššš a všechno bude pryč. A zpátky se nic nevrátí.

Slovo, o kterém mluvíme, seskočilo v sebevražedném nutkání z šedesátého patra kancelářské budovy v osmdesát kilometrů vzdáleném městě. Jaká pošetilost. Vyklouzlo a řítilo se, ještě chvíli po začátku řícení si nebylo jisté, zda neudělalo chybu, ale co, stejně padne dole a zůstane ležet. Jenže. Jenže víte, jak je to s efektem motýlích křídel. To si takhle skočí slovo z okna ve městě a potom najednou někde úplně jinde. Najednou je. Leží, ani nedutá, samo zmatené, jak se to jenom stalo a co tu dělá. Prostá novorozená existence. Potenciální mnohočetnost uložená v prozatimní singularitě. A pozorovatel, nebo spíše posluchač neví, jak moc je aktérem celé situace. Jak moc je nositelem příběhu.

Dnes ráno jsem uklouzl na mokré podlaze u linky v kuchyni. Doprdelepráce byl nejslabší termín, který jsem použil. Blesky, létající mi ze rtů, trefovaly původkyni všeho, tebe. Stálas tam, s hadrem v ruce a bylo ti do brečení. Zkoušelas vykřiknout něco na obranu, ale zmizelo to v proudu zla, mířícího ode mě k tobě. Přehlušil jsem všechny tvé pokusy o obranu, o obměkčení, o lítost, o cokoli. Ještě když jsi vybíhala z domu, bičoval jsem ti záda neoprávněnou zlobou a krutostí, které normálně nejsem schopen. Nevím proč.

Ruce se mi třásly,když jsem řídil. Snad každá cévka v mém čele hrozila vybuchnout spáchanou nespravedlností, vztekem na celou společnost, která mě uvrhla do toho stavu nepříčetné nesmyslnosti, studem a strachem. Mraky se cestou pochechtávaly nad mou hlavou, vítr občas zatlačil na okýnko mého forda, aby zkusil, jestli dávám pozor. Jestli jsem tu. Sám jsem si nebyl jistý, kde a proč jsem, a kam jedu. Ale jel jsem na chatu, protože to bylo jediné místo, které dávalo smysl. Dávalo odpovědi na otázky, které v svitu taxislužeb a reklamních cedulí nebyly vidět, v rachotu hovorů, telefonních ech a televizních mezičasů nebyly slyšet. Potřeboval jsem zastavit.

Muž seděl venku celou noc a nechal hvězdy, aby mu zpívaly o dálkách, které už umřely, ale nikdo pro ně nemá potřebu plakat. Ztráta bez smutku. Smutek bez potřeb. Smysl v běhu věcí. Žena strávila v práci těžký den, plný otázek, vzpomínek, které bolely, vzpomínek, které hřály, ale v souvislosti s těmi prvními bolely o to víc. Chtěla mlčet a ztratit se v moři zvuků, plynoucích v ulici dole, chtěla vyskočit do nebe jako součást ohňostroje a mít smysl v celku, kterého by byla součástí. Chtěla křičet významy, kterým by nikdo jný nerozuměl, a mlčet významy, které by fungovaly stejně, ale energií, kterou by nevypustily, hrozily by výbuchem. Potom vybuchla u kabátu ve skříni, který držela a slzy omokřily celou horní polovinu, a pak ho i strhla, když zkoušela viset na něm, ač postrádal výplň v podobě jeho ramen. Myslela na něj a po spoustě hodin, kdy odmítala hovory svítící z mobilního telefonu, četla textové zprávy i emaily plné omluv, zůstala stát u otevřeného okna. Měla v puse příchuť zhořklých mandlí a v srdci plno. Chtěla něco říct, ale zároveň chtěla, aby to zrovna teď neslyšel. Ale neříct to, to by byla také chyba. Tak to řekla, z otevřeného okna, potichu a druhé slovo trochu spolkla. Řekla "miluju tě".