Musím vám povědět o tetě Polly. Teta Polly zvykne pít kávovinový nápoj z hub a mívá pak po něm roztodivné představy. Povede-li se nám přijít k ní na návštěvu zrovna v dobu, kdy "pila kávu", těžko se s ní domluvíme, ale nevadí nám to, dáme si taky trochu kávy a za chvilku už je nám všechno jedno.

 To jsme jednou takhle přišli k tetě Polly a ve dveřích říkáme "Teto Polly"?! My si v naší rodinně povětšinou říkáme celými jmény i rodinnými funkcemi, přestože v tomto případě to nebylo nutné, neb, jak asi tušíte, jinou tetu nebylo lze v prostoru domu očekávat.

Přesto jsme, jak jsme zvyklí, řekli "Teto ..", ale to už víte. A ozval se vám (tedy nám) prapodivný zvuk, něco jako sunete-li skříní po podlaze, jen zvuk vycházel odshora. Otočili jsme, já i můj bratr Carl, oční bulvy nahoru a zaostřili, jak to jen se zvedutými bulvami bylo možné. Naše zornice ulpívaly, tedy na dálku, na stínu, který se přestal, po našem ostření, zcela pohybovat, jen se, jak to říct, pohupoval. Budu k vám zcela upřímný, nemám rád pohupující se stíny a vlastně nedělají mi vůbec dobře. Zvedl se mi tedy trochu žaludek, ale ustál jsem to. Jen můj bratr Carl nemá rád, když se někomu poblíž zvedá žaludek a jeho nelibost se projevuje nejčastěji tím, že se poblije. Byl to velmi nechutné, dokonce to mnou tak otřáslo, že jsem na chvilku zapomněl na vlastní nelibost z pohupujícího se stínu.

A já když na něco zapomenu, najednou vám chvilku nevím, kde vlastně jsem, co tam dělám, a proč a tak, a zapomenu na chvíli úplně na všechno. A to se mi právě stalo a úplně jsem zapomněl na všechno a šel dopředu až  k tetině kredenci a vytáhl hrnky. Dáme si přece trochu báječné tetiny kávy z hub. Naplnil jsem konvici vodou a dal ji na kamna. Zapálil jsem .. to asi znáte sami, jak se vaří voda na kávu. Když už se voda chvilku vařila, tedy blížila se k tomu bodu, došlo mi, že něco není, jak by mělo být. Ten pocit taky znáte. Můj bratr Carl ještě stále blil u dveří a nebudu vám to déle a detailněji popisovat, neb je to nechutné a spíše vám řeknu, že děsivý stín se mezitím přesunul nad moji hlavu v místě, kde jsem vařil, téměř bezmyšlenkovitě, vodu na kávu. Polila mě hrůza. Udělal jsem nečekaný pohyb rukama, oběma najednou, a polila mne i voda na kávu, blížící se k vodu varu. Čímž jsem ji nejen vytrhl z blížení se k bodu varu, ale i sebe jsem vytrhl, protože já to tak prostě mám, vždycky, když se poleju vodou, která se blíží k bodu varu, jsem úplně u vytržení. Zařval jsem "AAAA" nebo podobné písmeno, odpusťte, nevím už,  nebyl jsem schopen se moc soustředit na písmena, je klidně možné, že jsem křičel "HHHHHá", to by i znělo dosti podobně, ale jak se znám, spíš šlo o A. Mám ho v těchto chvílích oblíbenější.

 Můj bratr Carl přestal v okamžiku mého sebeopaření blít, jednak byl šokován změnou situace, jednak bylo po snídani a už neměl blít co. Rozběhl se ke mně a v tom okamžiku využila příšera u stropu momentu překvapení a spustila se na Carla. Když říkám spustila, musí vám být jasné, že měla něco jako lano, ano měla něco jako lano. Omlouvám se hnidopichům, nestihl jsem prozkoumat přesnou podobu toho instrumentu, jednak jsem dal přednost vlastnímu opaření se a pak i bratrovo neštěstí mi přišlo v ten okamžik důležitější. Vzal jsem nohy na ramena a utíkal do vedlejšího pokoje. Bratr Carl předvedl nečekaný výkon, jednak začal opětovně ...víte co, ač je to téměř fyzikálně i logicky nemožné a navíc začal zmírat, požírán příšerou vylezlou ze stínu u stropu. Teď, v okamžiku, kdy jsem chápal, že historie mě jistě nebude vnímat jako hrdinu a zachránce, počal jsem přemítat, co dělat dál. Byl jsem vám chvíli jako u vytržení, což se mi někdy u hlubokého přemítání stává, a dál to už znáte, jak jsem otřesen, nebo vytržen, zapomenu na chvíli úplně na všechno. Takže jsem došel do kuchyně pro hrnek s kávou, povedlo se mi trochu vodu chrstnout i do hrnku, jaký jsem pašák, a vrátil jsem se do obývacího pokoje. V obývacím pokoji tety Polly to mám moc rád. Teta Polly zde má vystavené řady knih, a pod skleněnými skřínkami i výstavku zdobeného porculánu. Ona vždycky říká porculánu, mám to na ní rád.

 Díval jsem se na ten porculán a říkal si, co to odvedle slyším za roztodivné zvuky. Slovo roztodivné říkával strýc Jakub, když ještě bydlel s tetou Polly. Od té doby co umřel, už  s tetou Polly nebydlí. I to je jedna z věcí, kterou máme u nás v rodině zvykem. Strýc Jakub zemřel, protože jednou u televizního pořadu hltal výborné tety Pollyiny houstičky plněné kousky slaniny a rozteklým sýrem a jedno obzvláště vykutálené sousto mu uvízlo v krku a svůj boj s uvolňováním dýchacích cest čestně vyhrálo. Strýc Jakub hrával, ještě když bydlel s tetou Polly, samozřejmě, na housle. Někdy hrával i při puštěném televizním vysílání a tetu Polly tím neskutečně vytáčel. Vždycky pak říkávala, že ji tím neskutečně vytáčí. Musel ji tím neskutečně vytáčet. Ještě že už zemřel, tedy ohledně toho vytáčení. Já osobně jsem míval strýce Jakuba velmi rád.

 Přemýšlím, proč jsem vám začal vyprávět o strýci Jakubovi. No to je jedno. Najednou jsem zaslechl z kuchyně roztodivný zvuk. Mám deja vu. Znáte deja vu? To máte pocit, že už jste danou věc úplně stejně zažili, nebo slyšeli. Já když mám deja vu, většinou usnu. Může to být nepříjemné třeba když řídím autobus, nebo když vedu mladší děti přes přechod, ale jinak s tím vůbec nemám problém. Mám vlastně svá deja vu docela rád. Jednou jsem ale usnul kvůli deja vu v kině a to mi bylo líto. Ten film již v biografech nedávají a já velmi nerad sledují filmy přes televizní obrazovku. Maximálně s tetou Polly a strýcem Jakubem. Strýc Jakub vždy jedl housky a teta Polly vždy pila svůj kávovinový odvar z hub. Tak, a teď už víte, jak jsem usnul, nevím, jak dlouho jsem spal. Ale když jsem se vzbudil, teta Polly řekla "to jsem ráda, že jste přišli, hoši!", a myslím, že byla doopravdy ráda. Postavil jsem hrnek s kávovinovým nápojem na stůl a přemítal chvíli nad tím, kde je můj bratr Carl a proč, když ho nevidím, řekla teta "Hoši". Teta Polly obvykle říkávala "Hoši" jen v momentech, kdy jsem u toho nebyl sám, takže teď mě tím trochu zmátla. Ale nemusíte se bát, vše se rychle vysvětlilo, můj bratr Carl byl schován za křeslem, ve kterém jsem seděl a chvílemi blil a chvílemi žertoval něco o stínu, houpajícím se u stropu. Někdy obě aktivity spojoval do jedné a to, musím se přiznat, bylo pro mě, neb jsem měkké povahy, velmi, velmi zvláštní.