Nad poli kostel, v lukách tráva má bota poutníkova vlhku odolává jak kráčím cestou tvou, můj pane vždy čekávám, co krásného či zlého se mi stane
a vždy se něco stane, i trochu nečekaně
nad loukou hřbitov, s kostelíkem malým kde duše našich milých věčně spočívají vždy, když jdu kolem, chvíli zastavím se s nimi to oni ne, to my jsme svojí cestou vinni
pokřivlá lípa tobě i jim stíní
nad poli kostel v lukách tráva mi v hrudi klidu dáti nenechává
jsem rád, že jste hodnotili. Básnička vznikla na základě čtení o Máchově životě i pár jeho věcí, neklid na konci není neklid nepříjemný, spíš připomínající, že je tu něco víc