Čelím úsvitu
  z krabiček světla proděraví noc
  pod okny trolejbus je zase podobraz
  co chvíli škytne
  polotmu pod bradou poštípe mráz
  a moc

  čelím úsvitu
  podoben květině, vykouklé zpoza rohu
  která se bojí shořet na uhel
  oči se lepí jako vazba knih, jež nedozrály
  jsem malý
  brýlemi vysílám prasátka na výlohu
  poztrácen sám v tom labyrintu skel

  psík s uchem nahoru
  cupitá tlapkami po kostkách staré dlažby
  je takříkajíc ničí
  cítím s ním, dívám se jinam, zmizí u kolejí
  cyklista s odrazkami v zádech kolem fičí

  čelím úsvitu
  zbraněmi buďtež dlaně rozpřažené, ústa dokořán
  v zákopech duchen ztrácím vědomí i snění
  pak s brašnou přes rameno pluju proudem
  než zhasnem rozednění

  -----------------------

  docházím k tvému domu
  jak ručka metronomu
  v hodinách blbých houslí

  preclík, který jsme nepřekousli
  se trochu vzpříčí v krku
  už je to sedm roků

  --------------------------------

  odejde v smutné zapomnění
  tón smíchů tvých i spěch tvého žití
  zasnil ses, čas že se nepromění
  v chomáčky poztrácených nití

  na půdě prsty v staré knize
  přivábí chvíle, již dávno odváté
  tytam jsou strachy a dávné krize
  je čas s ženou na čaj o páté