VIDINY
     
     Říká se tomu čumět do blba. Nebo také koukat do prázdna, ale to vůbec nevystihuje ten stav mysli, kdy člověk sice nespí, ale také nevnímá a s očima obrácenýma někam před sebe má úplně vypnuto. Ve tváři výraz jistě hloupější, než pouze prázdný.
     Zdena to znala velice dobře. Často se jí stávalo, že ji takhle opustily myšlenky a ona bezduše seděla, dokud se s trhnutím neprobrala. Cítila se pak docela svěží a odpočatá. Stávalo se jí to na terase před domem – kde také jinde, tady sedala a psala, což bylo její zaměstnání. Není divu, že občas takhle podivně zaklimbla.
     Bylo tu ale něco navíc – před očima se jí v těch chvílích odehrávaly nějaké obrazy, probíhaly děje a různé výjevy. Dlouho, velmi dlouho trvalo, než si uvědomila, že to nejsou jen nějaké sny při zadřímnutí. Že vidí, co se kdysi na tom místě odehrálo. Napadlo ji to, když si všimla, že vždycky vidí skálu, ostře vybíhající nad cestu asi dvě stě metrů před jejich domem. Vždycky se jí zjevovala stejná, jakou ji znala ze skutečnosti. Okolní terén byl ještě jiný, ale ta skála byla už jasné vodítko. A v tomto prostoru vídala i lidi; v průběhu času se tu někteří usazovali, jiní jen procházeli a zažila i boje lidských smeček. Ano, má před očima to, co tu bylo kdysi dávno.
     Zpětně si pak Zdena vybavila, že vídala i různá zvířata, podivná a ještě podivnější, moře i sopky, ale teď už je těžko říct, jestli něco z toho nebyl skutečně jen sen. Že však vidí děje z minulosti, tím si je zcela jistá. Také vypozorovala, že zpočátku mezi dvěma vidinami uběhly celé věky, později jakoby se čas zpomalil a poslední dobou už snad skoro ani neplyne, i okolí je ve vidinách stejné jako ve skutečnosti.
     Zdena brzy zatoužila ledacos si v těch výjevech lépe prohlédnout, ale byl tu kámen úrazu: jakmile se chtěla na něco soustředit, sebrala myšlenky a tím procitla. Nebyla by to však ona, aby nezkusila poradit si s tím. Za pomoci odborné literatury od vědecké po šarlatánskou se z ní stal expert na vnímání smyslové i mimosmyslové, autosugesci a ještě několika příbuzných oborů, ovšem jen v jednom velmi úzkém zaměření. Nakonec opravdu dosáhla svého cíle: byla schopna jakýmsi povrchním myšlením zaměřit se na co chtěla, aniž by se probrala. Dokonce dosáhla i toho, že mohla pomalu vstát a jako v tranzu přecházet z místa na místo.
     Na zajímavosti začaly vidiny opravdu nabírat s příchodem modernější civilizace. Zahlédla lovce na koních, vojáky i dřevorubce. Pak tu vznikla mýtina – ta byla během času někdy zarostlá, jindy vyčištěná, a objevil se tu i srub. Z mokřiny se stal potůček, který dosud teče před jejich domem. Mnohokrát tu viděla i nějaké panstvo, zřejmě to tu dlouho sloužilo jako výletní místo. Srub dávno zmizel, ale nějaký čas tu byly jakési přístřešky proti dešti.
     Zdena se pokoušela podle oblečení zařadit ty lidi do nějaké doby, koupila si na to i odbornou brožurku, ale marně. Panstvo ani služebnictvo tehdy patrně nenapadlo oblékat se nějak typicky podle poznatků pozdějších znalců. Odborník by si s tím jistě poradil, Zdena nikoliv.
      A potom přišla na řadu stavba jejich domu. Dvakrát ho viděla během stavby a nakonec byl hotov. Dodnes se téměř nezměnil. Nejspíš sloužil jako letovisko, snad měl i stálé obyvatele a Zdena byla svědkem života tehdejších lidí, kteří vypadali z dnešního pohledu stále civilněji.
     Nakonec přibyl široký můstek přes potok, přímo proti schodům s terasy, a dřevěný šestiboký altánek kousek cesty napravo od domu. Také dosud stojí, teď je v něm nějaké zahradní nářadí, z domu vyřazená křesla a gauč, deky i polštář, protože si tam občas někdo chtěl v létě pospat. I ona tam v dětství spávala, bývalo to pro ni a kamarády vždy veliké dobrodružství.
     I válka se dotkla těchto míst, Zdena soudí, že první světová. Dům byl plný zraněných vojáků, ale nebyl tu lazaret, zřejmě tu probíhala jejich rekonvalescence. Druhá válka se tu nijak neprojevila, nebo ji její vidiny milosrdně vynechaly. Probíhal tu již jen zcela všední život a zajímavost se nenávratně vytrácela.
     A pak tu uviděla i své rodiče, ještě mladé, přišli sem s částí archivního skladu, který měli za úkol zkatalogizovat. Mravenčí práce na léta. I sebe samu viděla, jako malou holčičku a pak už jako odrostlou slečnu. A jednu ze svých sestřenic, protivnou uječenou holku, kterou Zdena bytostně nesnášela. Říkali jí Manda, byla o rok a půl mladší a Zdena jí musela vždycky ve všem ustoupit. Ať si hrála s čímkoliv, Manda spustila, že to chce a také to dostala. Vzápětí to někde pohodila a s některými hračkami už se Zdena ani nesetkala. Jeden jediný praktický výsledek jí její vidiny přinesly: to když viděla malou Mandu něco hrabat u altánku. Se smíšenými pocity se tam pak šla podívat. Opravdu tam našla několik svých dávno oplakaných hraček. Ta mrňavá zmije! Zdena hračky pečlivě očistila a položila je ve vstupní hale na stolek, aby byly na očích. Jestlipak si jich Mandinka všimne, až se tu zase ukáže, jestlipak si vzpomene a aspoň trochu se zastydí? Mandinka o milé hračky nezavadila ani pohledem.
     Ona se tu Manda čas od času ukazuje; přijede na návštěvu, potuluje se po okolí a za pár dní zase zmizí. I teď je tady, ale k poledni se vždycky sebere a jede do města, prý k holiči. Zatím se vrací s nepořízenou: jednou mají zavřeno, podruhé tam není její kadeřnice a jindy tam sice je, ale má plno práce na objednaných zákaznicích a tak nemůže vzít Mandu extra. Aspoň tu nezaclání, Zdena může nerušeně pracovat. Manžel poslední dny také přichází z práce až k večeru, řeší nějaký zapeklitý problém v šibeničním termínu a má toho plnou hlavu. Přijde, nají se, zívne a padne.
     Tak je tu Zdena sama i dnešní odpoledne. Jako obvykle sedí na terase a sepisuje článek, samozřejmě velmi důležitý. A má toho už dost, myšlenky se jí rozbíhají a co chvíli se přistihne, že nemyslí vůbec na nic. Na chvilku ji přemáhá dřímota a pak se jí zmocní ten známý zvláštní pocit, po němž následuje to podivné snění.
     A opravdu, okolní obraz se trochu rozostří, jinak je všechno jak ve skutečnosti. Zdena se pomalu zvedla a vydala se na obhlídku. Třeba zase jednou uvidí něco zajímavého. Mátožně sešla se schůdků, přešla můstek a za ním doprava, po cestičce podél potoka. Ta vede trochu do kopce, vroubena akáty a skrze ně vepředu přes potok vidí Zdena altánek, prázdný a opuštěný. Nebo že by ne? Jako by se tam něco pohnulo. Oknem, natočeným hodně stranou jako by viděla nějakou postavu, která se něčím ohání, možná lopatou. A proti ní ještě jedna! Ta ale hned zase zmizela, snad zasažena právě tou lopatou. Co se to tam kdy událo?! Chvíli nebylo vidět nic, a pak se postava objevila, jak couvá k oknu, obrácenému přímo ke Zdeně. A je to rýč, co drží v ruce, a stále jím tluče před sebe, vždyť tam snad někoho mlátí! Má na sobě to samé, co já teď, prošlo pomalu Zdeně hlavou, kdo to může být? Taková hrůza! Postava přestala tlouct, svěsila ruce a pak odhodila rýč někam stranou. Potom se náhle prudce otočila a podívala se přímo na Zdenu. A Zdena mezi větvemi stromů uviděla svůj vlastní vyděšený obličej.
     
                                           *  *  *
     
     Zdena samozřejmě ihned procitla. Stále hledí k altánku, ale tam se nic neděje. Co to mělo znamenat? Nic takového se přece nikdy nestalo! Zdena se rozeběhla zpátky k můstku, přes potok a k altánku. Snad tam něco zjistí, snad se najde nějaké vysvětlení! Zadýchaně vpadla dovnitř. A tam, na gauči, její muž a Manda, v objetí velmi důvěrném.
      „Cos to kecal, že sem nevleze, ty debile!“ zařičela Manda zběsile.
      „Dyť... dyť sem nechodí...“ blekotá manžel, a pak: „Zdeni, já ti to vysvětlím, já ti to povím...“
     Co proboha chce vysvětlovat? Tohle jsou jeho šibeniční termíny, tohle jsou její nevydařené návštěvy kadeřnice! Náhle si její manžel uvědomil svou nahotu, popadl deku a snaží se pod ni zalézt, zakrýt se. Před ní se schovává, před svojí ženou! A cpe se k té zmiji, kterou Zdena nemůže ani cítit. Vždycky jí sebrala každou hračku! Zdena cítí, jak se jí hrne krev do hlavy. Náhle přiskočila k nářadí u zdi, chytla rýč a začala jím mlátit do těch těl pod dekami.
      „Neblázni, neblázni!“ stačil ještě vykřiknout manžel a hned na to ztichl. Manda se vyvlékla zpod dek a jako had se prosmýkla kolem Zdeny, ale Zdena stačila uskočit dozadu a srazit ji hranou rýče. Ještě jim oběma přidala několik zoufalých ran a pak už jen vyčerpaně odhodila rýč a couvala od toho díla zkázy.
     Tak tohle měla před očima ve své poslední vidině! Tohle viděla oknem, které má teď právě za zády! Zdena se prudce otočila a zadívala se oknem přes potok, nahoru skrze akáty. A mezi větvemi stromů uviděla svůj vlastní vyděšený obličej.