| Dílo #68134 |
|---|
| Autor: | masáček |
| Datum publikace: | 04.08.2013 00:19 |
| Počet návštěv: | 352 |
| Počet názorů: | 1 |
| Hodnocení: | 1 |
| Al Chaco, Ida y Vuelta |
|---|
| „Marně si hlavu lámu, proč muži většinou neradi vidí dámu chladnou a nečinnou…“, zpívá Carmen Farkašová v českém filmu, v němž se zbraně měnily na hudební nástroje. Tenkrát se mi film moc líbil, asi proto, že byl o přáních obyčejných lidí a já byl mladej a levicovej. Zbytečně se neprat, vryl mi ten film do duše, což jsem samozřejmě mnohokrát porušil.
Za oknem autobusu, korábu plujícího zvlněným mořem pampy, prší. Koráb se kolébá potemnělou pampou a někde na konci jeho plavby mě čeká Juan, je stále bez peněz, a já už začínám pomalu věřit, že mu to zůstane. Růženka a Irenka budou skákat radostí, až zjistí, co mám na hlavě, a budou se smát mýmu břichu, který teda já osobně považuju jen za krátkodobý výstřelek zvyšující se životní úrovně derivované neodolatelným konzumem asádo-steakové společnosti. Taky o mně už určitě ví paní Skupinová, což byl vůbec první člověk, kterého jsem tam v Chacu potkal, ona je stejně stará jako česká přítomnost tady na Konci světa. No a taky už určitě znervózněli chlapi v Bien José, Nico a Lolo. Vědí, že tam každej večer skončím, a nikdy se nemýlí.
No a mám sejít s ambasadorem Tapiti Akuti. Zvláštní jméno, že? Už jsem ho potkal před deseti lety v Kolumbii, tehdy tam s indiánským králem Mnislavem Mba´e Hovy vládli české ambasádě. Vidíte, a nakonec ho potkám v Chacu.
Pampa, kterou se řítí můj Koráb, kdysi patřila Paraguayi. Jenže její vůdce generál Francisko Solano Lopez, možná v nějakém pošetilém návalu odvahy, si to kolem roku 1864 rozdal hned s třemi sousedkami najednou. Nakonec se ukázalo, že spojené bodáky Brazílie, Uruguaye a Argentiny vytvořily příliš složitého ježka v kleci. Z níž nakonec generál vyklouzl jen tak tak, díky své vlastní a hrdinné smrti. S ním to ale odnesla polovina národa a především devadesát procent všech paraguayských mužů. Po dalších deset let nezbylo těm přeživším nic jiného, než chodit od statku ke statku, kde místo pluhu brali do ruky svou mužskou sečku a seli a seli. No a když se urodilo, rozloučili se a šli o dům dál. V tom poválečném čtvrtstoletí pracovaly na polích jen ženy.
Koráb proletěl osvětlenou sopkou Corrientes, kde začíná a taky vlastně končí La República de Corrientes, a já myslím na své paraguayské ovečky, které si už za tři dni zvolí po šedesáti letech vlády Strany červených někoho jiného. Prezidentem se stane charismatický biskup Fernando Lugo, a předvede tak světu trojitý axel v paraguayském podání. Lugo se narodil v roce, kdy se červení dostali k veslu a je člověk, který nehlásá ani socialismus, ani nemá za zády armádu, neslibuje lidem žádný blahobyt, nekřičí, žádná teatrální gesta, chlápek, co se usmívá a říká, podívejte, musíme to nějak změnit (můj názor na změnu znáte) a ví, že tuhle neděli, tedy za pár dní, ho lidi zvolí prezidentem. Paraguayci si tím tak jisti nejsou, většina z nich totiž jinou vládu, než tu Červenou, která mimo jiné porodila (ale i pohřbila) diktátora Stroessnera, nepamatují. Možná ale přikládáme politice a hlavně politikům větší význam, než je potřeba. Vzbuzený den přestříkl Jižní kříž modří ára apy.
Koráb přeplul řeku Paraná, dnes již podruhé, a zase se vnořil do pampy, po které ranní slunce čmárá dlouhými stíny keřů a stromů a volavčích zobáků. Zdá se mi, že jsem mezi nimi zachytil pohled Stromového muže. Napůl člověka, napůl stromu, žijícího v pampě v blízkosti lidských obydlí a také v bájích indiánů Toba a Wichi. Je v ranním lese takřka neviditelný. Myslím, že tohohle prozradil jen pohyb bělma jeho očí, jak se snažily sledovat můj pohled klouzající po porostu. Možná také menonitský slamák, který si nasadil, aby se chránil před sluncem. Kde žije stromový muž, tam vám nic zlého nehrozí. A navíc – nebudete mi to asi věřit – vedle Stromového muže se protahoval můj ztracený Chivihu. Přestrojen za pořádnýho tygra, teda spíše pumu. Ostré ranní světlo se mu lámalo o černou srst, hlavu měl ponořenou hluboko v pampě a bylo vidět, že je rád, že jsem si ho konečně zase všimnul.
Pampou se táhne dým hořící ostrovní trávy až někde z La Plata a Koráb rozhoupaný rozvlněnými stébly obeplouvá městečka – ostrovy Machagay a Qitilipy a přistává.
Na sto sedmdesátém třetím kilometru železniční trati z Resistencie směrem na západ. Na konci světa. Tady před devadesáti pěti lety, přesně, vystoupili z vlaku dva chlápci, kteří měli odvahu sem dovlíct celé své rodiny. Byl to Jan Novotný ze Svinné a Petr Šašvata z Velkých Bílovic. Zažili už stejný pocit před lety v Severní Americe, kde takhle vystupovali v divadle zvaném Texas a kde zjistili, co to je bavlna (algodon, pamuk, cotton, chlopok, …) a jak se obdělává. Ale teprve tady na tom sto sedmdesátém třetím kilometru se jim podařilo pořádně zasít. A to tak dobře, že sem za nimi z čerstvého Československa přijely další čtyři tisíce rodin. A koneckonců taky já. Jen se divím, proč to tu nepojmenovali, a je to vážně škoda, Findelmundov či Conessvyetov, ale Presidencia Roque Saenz Peña.
No a tohle už je Vuelta. Ve zpoceném tričku sedím U želvy, neboť teploměr poskakuje nad třicítkou. Popíjím Carménére odkudsi z údolí Maipo. Má temně rudou, sametovou barvu a stejnou chuť. Ale pokud znáte tenhle chilskej větrem a sluncem obsazenej kout, tak se té chuti nemůžete divit. Jestli sem Tapiti Akuti někdy zavítá, pozvu ho na skleničku. No a ten film s Carmen Farkašovou se mi libí dodnes. |
|
| Názory čtenářů |
04.08.2013 14:15
 Wopi |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|