A tak hraji, muzikální talent jsem měl za života poněkud chatrný, poznamenaný výjimečným nadáním pro zahálku, avšak na této druhé straně jsem obdařen všemocným hudebním sluchem a supernaturální obratností, dá-li se to tak napsat. Hraji a jak tóny harmonicky splývají s vůní krkoviček, bůčků, dušené šunky a uzeného hovězího, špekáčkovník královský počíná svůj tanec života: rytmicky se kroutí, spirálou šroubovice chce vyprávět dýchavičnou mantru o žití a umírání (a podvědomě bratrsky podupává i celá řada zájemců o flák masa). Se slávou umaštěné brady se konečně bratr oděný v krvavý talár hltavě nadechuje té ambry zpařené zvířecí kůže, zvýrazňovačů chuti do života, stabilizátorů bytí a dravec se ladně skládá zpět do klubíčka, zakusuje se do ocasu a usíná. Teta se usmívá, protože, jak říká „už z principu, už z principu!“, dostává zpět své peníze, které za potraviny vydává v dobré víře, že je to „něco za něco“, že všechno má mít svou cenu. Všechno je v pořádku, teta B. se vrací domů, bez hada-ucpavače, ale šťastná, že jí bylo dáno za pravdu, i když v poněkud svízelné situaci. Ano, takhle rázná, nesmiřitelná je teta B.: nezajímají ji normy chování, nebo spíš, má své vlastní normy, jak jednat, jedná-li s ní někdo jako s dobytkem – ruku na srdce, kdyby byla důslednější, musela by se tak chovat neustále, na všechny a na všechno.
***
Kdekdo by se se mnou přel o to, zda je morální psát o smrti, natož laškovat o umírání, způsobech skonu... hned se obhájím, nebojte. Představte si tu parádní jízdu o pár kilometrů za sekundu rychlejší, než jak stojí na dopravní značce rudě žhnoucí jak semafor. Neříkejte, že jste si to neužili! Měli byste sto chutí se na prknech, co znamenají cokoliv-chcete-jak-se-vám-líbí, zvednout pokroucenýma rukama nohama, v plicních vacích zaseknutým vzduchem cosi dychtivě líčit, cosi o opilosti mocí v pohybu, rychlosti, cosi o volném pádu a tom nesnesitelném šimrání v podbřišku, kde se líhnou mláďata našeho černého svědomí – jak jinak to vyložit? – cítíte to pořád, a připomene mi to setrvačník vnímání, přestože mozek roní už jen tu smrdutou mízu mezi pleny, švy, nechá ji stékat kanálkem v páteři, tam, kde kdysi klíčil zázrak stvoření, dolů, kde už to nezastudí ani se nikdo nezalkne stydkou kostí. Je to úžasné, viďte? Kdo by se nepochlubil tím zážitkem: lokty se podpíráte, krčními obratli točíte jako kolovrátkem – vaše příze je posledních pár číhajících vteřin před smrtí, váš plod ducha a materie je hudba chrčení mikrofonem hynoucích hlasivek. Ne že bych vám to takhle přál, to bych si ze své pozice ani nedovolil, ale taky jsem to viděl: nekromantický zřízenec márnice či krematoria, žádné milostné hrátky s balzamovací a nitrotělní tekutinou, to ne, i když proti gustu žádný funebrák přeci nic nemá – každému dle jeho chuti, naložit těla jako skrčence, do kozelců s nimi, ať se nevzbudí, nepolezou za sluncem, nalévat do těl kyselinu radosti, do uší, ať vyleptá myšlenku na nový začátek a něco dalšího – armádu polámaných, zmrzačených, životem otrávených, naporcovaných mrtvol žíznivých po univerzální lásce přál by si mít každý filantrop. Psát o smrti je tedy záslužné, ba žádané, byť se nevyhnu určité přibližnosti, neboť mrtví jsou také lidé, zaslouží si přízeň, porozumění, lásku stejně jako kdokoliv živý: umrlý vypravěč je vám stejně k užitku jako bližní váš. Tímto rozšiřuji rasovou, náboženskou, politickou, světonázorovou toleranci o toleranci fyzického „nebytí“, oné posvátné nehmatatelnosti. Žádný strach a sáhněte si na mě – když ne spirituálně, tak se aspoň dotkněte papíru... slyšíte, jak šustím? Je v tom život jako ve větvích nad řekou, ach-ach! Ševelím blahem z toho, jak mile jste mě přijali, vzali za svého, je mi tak rajsky, tak božsky, tak královsky, že se s apetitem toulavého psa zakusuji do mršiny mé historie. Slintám, přivírám oči... Není to ale zdechlina, na kterou jste zvyklí, jako nebožtík na márách i ona se kroutí, hemží se mi v hubě, ale ne zvanými hosty, doslova vlastním životem. |
