Na život a na smrt

    „Cítím tě, mládě!“ zadunělo o stěny hrozivé a nepřátelské zašišlání ze tmy. Lebeční klenbu jeskyně ozářily nenávistně černé oči, zalité nenávistí i vztekem. Hluboké cis na zornicích rozehrávalo malý vesmír, vězněný v hasnoucí jiskře jeho sítnice.

      Postavou byl velký i když jeho vychrtlé tělo, jakoby na vzpěrách, držela pohromadě jen ostrá vystouplá žebra. Byl okousaný a zjizvený po celém těle, v zubech zamotané chuchvalce své krvavé srsti. Na víčkách krápníky zkamenělých slz. Hrozivý Kardinál z katedrály smutku. Staré, zlem živené vlčí monstrum.

    „Dnes zemřeš, mládě! Zaplatíš za svoji drzost, nebýt mnou uloven, ale nakráčet si přímo do mého Domu! Ani na smrt počkat nedokážeš a to je nehoráznost!“ zaskřípalo vlčímu Kardinálovi v zubech a s praskáním vstal ze svého kostěného trůnu. Theolonius se stále ještě nedokázal zrakem smířit s okolím a nejistě se šoural do středu vlčího hrobu a nesměle promluvil. „Snad není důvod k takovým hrubostem Pane vlku, nechci s vámi bojovat. Jen potřebuji projít. Můžu vám tu s něčím pomoci, ale na druhou stranu, opravdu nehodlám ustupovat svému záměru jmenuji se Theolonius a …“ Byl přerušen zlostným zavytím, nebo zavrčením? Asi to bylo něco mezi. „Ty! Ty!“ zuřivě ječel Theoloniovy do tváře a zmamoval ho nechutným pachem hniloby z jeho tlamy. „Taková drzost! I kdyby si se rozhodl ustoupit, tak tě stejně zabiju, ty tupé mládě! Nedopustím, aby mi tvůj patetický hlásek znovu ublížil! Pomoci mě?! Nejvíc mi pomůžeš, když si to nebudeš dělat o to těžší!“ odpověděl a začal kolem vyděšeného Theolonia kroužit, jako to dělají supi nad svou obětí a dál pokračoval v rozšiřování mraku hrůzy kolem sebe. „ Jen Já! Já prošel touto jeskynní a jen Já znám svět na druhé straně! A ten je můj rozumíš!“ Jak tak kolem něj kroužil, zatlačoval nebohého Thoelonia do mršinami páchnoucího rohu. Kardinál se chystal ke skoku. „A tak to taky na věky zůstane!!!“ Skočil s drápy namířenými přímo proti jeho krku.

    Srdce Theoloniovy bilo na poplach. Duše se chystala na cestu. Stál bez hnutí. Zděšený k smrti. Smířený s tak krátkým osudem. „Ne počkat!“ znělo někde hluboko v jeho mysli. „Znáš přeci tu touhu, svou cestu! Cítíš ji! Takhle si to chtěl, tak to nevzdávej!“ Vystřelil v ústrety proti netvorovi rychlostí šípu. Podběhl pod kostnatým páchnoucím tělem a ztratil se v neznámu hluboké hory.

    Kardinál nepočítal s jakoukoliv známkou obrany. Vše, co kdy vyděsil dohnal k totálnímu strnutí. V letu už nedokázal změnit směr a vší silou narazil na stěnu. Kosti praskaly a projížděly mu tělem. Krvavý ježek řval bolestí.

     Zděšený Theolonius bezhlavě utíkal dál, hnaný tím děsivým řevem. Obalován stěnami podzemního bludiště. Zastavil, až když netvora v dáli s posledním výkřikem opustila duše.

Zavládl klid. Byl sám. Ztracený. Vystrašený. „Cítil ji!“ Tak šel.