O Putování

 

   Náš Theolonius znal cestu jen z vyprávění, ale přesto se po ní vydal. Příběhy byly, jsou a vždy budou velmi důležité. Otáčí stránky vesmírné knihy, psanou všemi hvězdami. A právě tímto vlčím putováním, se usadil zcela nový příběh, na zatím nepopsaných stránkách knihy života. Hvězdy rády svítí na cestu zamilovaným. Jsou patronky mládí. A vše sledují s nekonečnou trpělivostí.

   Noc byla dlouhá a tmavá a přes větve velkého živoucího tvora, starého hvozdu, nepronikal ani jeden hvězdný paprsek. I měsíc spal. Nikdo se nezajímal, a všichni už téměř zapomněli na cestu ukrytou mezi dřevěnými těly věčně spících stromů.

   Jen mladý osamělý vlk, milující barvu noci a saténového nebe, se černi lesa nezalekl a zrakem přivyklému šeru, hledal pěšinku mezi hnijícími kořeny. V síti jeho snů se chytilo odhodlání. Odhodlání změnit svůj osud a naleznout nepoznanou vůni lásky. Naleznout svou melodii, kterou když snil, slýchával předaleko ve hvězdném obzoru. Vyrazil za ní a teskný dlouhý tón vlčí smečky, kterou nechal za zády, nahradil pouze šelest ostnatých hřebenatých větví, připomínajících ruce  starců, načechrávajících vlnky v mladém větrném vlasu. Theolonius cítil touhu po neznámém. Byl mladý a statný. Nebál se. Byl vlk.

   Všechny jeho smysly a pud jej vedly za Ní.

„Cítil ji!“ Putoval vstříc úsvitu. Naleznout druhou stranu labyrintu vlnících se větví.