| „Laciné ceny prasat nedovolily Prométheovi smést Evropu, když Théby dýchaly horoucí erotickou tmou ibišku lučního.” Tak a konečně jsem po třiceti letech prakticky využil tuto lantanoidní větu, kterou mě ve své dobrotě naučila Bída v druhém ročníku gymnázia. Napsal jsem ji do úvodu dnešního vyprávění o městech, která vznikla ve špatné době, ale přežila, o ochočených rybách a tropické zimě. Začnu nejspíš někde ve Fozu, kde jsem si dal pauzu tak na jedno cigáro, ale protože jsem se kouřit zatím nenaučil, byly z toho dvě caipirini, neboť až se to konečně naučím, budu si tu cigaretu vychutnávat. Neia umí caipiru namíchat a její bílé dlaně se míhají pod ještě bělejšími zuby. Vše se ale bude odehrávat někde kolem dvacátého prvního stupně jižní šířky a padesátého druhého stupně západní délky. Tedy uprostřed Mato Grosa de Sur, kam před lety zavítal Jan Antonín Baťa.
Možná i tenkrát se matogroský Měsíc vznášel nad párou z bažin, jako by utekl z černého divadla. Možná i tehdy byl podepřen řehtačkovou serenádou cvrčků, aby do té bažiny nezapadl. Myslím, že si tu také plul bez stěžně a bez posádky, po okraj naložen svobodou a touhou. Rozhodně se Měsíc od těch dob, až na těch pár lidských šlápot, které ale nejsou odtud z Mato Grosa vidět, nijak nezměnil.
Po dvou dnech cesty jsem vystoupil na malém nádraží v Bataypora, což v jazyce indiánů Guarani znamená Baťova Dobrá Voda, a vydal se na cestu směrem do centra. Po pár metrech se ke mně přidal snědý kluk na kole, portugalsky mi vysvětlil, že když jedu za paní učitelkou, musím ještě o ulici dál, a nabídl mi doprovod. Nevím, jak zjistil, za kým jdu, když moje návštěva byla neohlášená, ale přijal jsem to prozatím jako fakt. Cestou se mi nejprve pochlubil všemi českými slovy, co znal, a pak až k brance domu, kde bydlí paní učitelka, zpíval české písničky. Galánečku dokonce tak, že šlo stěží poznat, že se jedná o cizince.
Anežka byla překvapená, svůj příjezd jsem plánoval o pár dní později, ale to určitě Neia a její kouzelná caipira pozměnily mé plány. Změřila si mě pohledem a podotkla, že se sice zase dostane do řečí, ale spát prý budu u ní a zavedla mě do pokoje, kde kdysi občas přespával i Jan Antonín Baťa. Jedna z legend českého podnikání a průmyslu, pokračovatel Tomáše Bati staršího, člověk, kterého komunisté vyhnali z Československa a natočili o něm jeden z nejpropagandističtějších filmů své doby Botostroj. Nakonec ho označili za vlastizrádce a kolaboranta a skoro o tom přesvědčili, možná i za pomoci části jeho vlastních příbuzných, západ. Jan Antonín bojoval, ale nakonec prohrál. V jakési podivné šachové partii odevzdal vše svému synovci Tomáši Baťovi mladšímu a dal sám sobě mat. Ještě předtím, v době, o které si myslel, že mu bude přát víc, založil v brazilských státech Sao Paulo a Mato Groso de Sur několik měst. Většina z nich nese jeho jméno a má indiánský název. Vznikla tak tedy nejen Bataypora, ale také Bataguasu a Batatuba, tedy Velké Baťovo a Otec Baťa. Začal budovat, stavět, vymýšlet, ale jeho plány překazila lidská zlost. Rehabilitace a spravedlnosti se nikdy nedočkal, ani on, ani jeho děti. Dočkali se jí teprve vnuci. A vlastně i my ostatní jsme se dozvěděli to, co někteří z nás možná tušili. Nebyl nikdy kolaborant, naopak pomáhal Čechům a Židům uprchnout před smrtí, ze stahující se smyčky protektorátu. Sám o tom nikdy nemluvil.
Měsíc pluje, popíjím ceterereja a užívám si teplé noci, jako bych tušil, že se za pár dní změní v chladnou, která nedbajíc pravidel slušného chování, nechá plující měsíc k té dvacáté první rovnoběžce skoro přimrznout. Že nevíte, co je ceterereja? No to je takový brazilsko-paraguayský nápoj, vynalezený náhodou, počítám tak trochu ze zoufalství, jedním Čechem, který v touze zachovat paraguayské tradice a napájet se yerbou proplachovanou vodou plnou léčivého plevelu a přitom také popíjet ucházející brazilské pivo, začal do calabasy se zelenou yerbou lít pivo Antarktída Plzeň.
Nebudu vás dál obtěžovat podrobnostma cesty po Mato Grosu, nakonec, jestli očekáváte něco pikantního, například od Anežčina pozvání k nocování pod jednou střechou, musím vás zklamat. K ničemu, co by mohlo setřít Anežčin pel nevinnosti nedošlo, nakonec ani nemělo. Naše setkání bylo pracovní, stejně tak jako setkání s paní Dolores Baťovou o den později, veškerou energii jsme s Anežkou věnovali přípravě projektů na příští rok. Je ale pravda, že přeci jen jsem se trochu zamiloval. Platonicky a zároveň věrně do jedné Anežčiny žákyně, která na mě cenila bílé zuby skoro jako Neia a měla v sobě spoustu něhy. Ale to jsem všechno zjistil až v autobusu do Dorados, tedy jako vždy pozdě a zároveň správně. Vše jsem ze sebe smyl v řekách Bonita, čistých a plných ryb, v lesích, klidných a vstřícných, ve kterých zní jen křídla vzlétajících ptáků. V záplavě zeleně, kde je čas na vše a kde si můžete převracet myšlenky líně, že si nikdo ani nevšimne, že byste o něčem přemýšleli, nebo v nich můžete listovat v rytmu trubky Balogha Kalmana a doprovázet je práskáním caju mezi zuby. Ale ať přemýšlíte, jak chcete, je stejně na posledním nádraží, kde váš mozek přibrzdí, aby si od cvakotu kolejí odpočinul, napsáno Dvacet jedna jižní šířky a vy se v tom kraji Průsečíku Kozoroha a Lidských životů s Čistou řekou a Tichem zase dozvíte něco málo víc o tom, co se kolem vás děje. O tom, kudy vedou cesty ochočených ryb, a možná i o tom, co zas ten lišák Datel Robbins chystá pro svou další knížku. Nebudu to před vámi tajit, rozesmálo mě to. A malá kapybara, která si můj smích nějak špatně vyložila, odpelášila do křoví k řece. Laciné ceny prasat a tak dále. Však to už znáte. |
|
1
Wopi 
josefk 
fungus2 
masáček 
Suvicka 