Chci se stát básníkem, v jednoduchém obleku sedím u rozostřené lampičky. Kouř dýmky utahuje šrouby vzduchu stojícímu kolem. Hraje Orff a rozčiluje mě, proto měním desku. Kytary řvou a přinášejí očistu pomačkaným chvílím. Vyhladím sám sebe do dokonalé plochy. Jen z dokonalé plochy vyvstanou nádherná pohoří, zvlněná časem prostřeleným skrz hrudní koše umělců i neumělců. Chci být král, oblečený do šedivých hadrů fascinovaně brečet nad upracovanýma rukama popelářského učně a dojímat se štěněcím hopkáním. Čapek a Čapek, a Seifert, a Sova, a Nezval a Neruda, a Krchovský a Heyduk. Usmívají se pod vousy, sedí na sklápěcích divadelních sedadlech. Mají odpracováno, mají vybojováno, vydali to ze sebe. JAK? Mačkám se jako citron do horoucího čaje na umakartové desce umakartového bytového jádra. vyvracím se naruby, protože někde TO musí hnízdit, ta schopnost očistit se od sraček nalepených na podrážce chtění. Odhodit to všechno a stát jen naboso, beze všeho v krajině prostě všech nerovností. Tiché ve své dokonalosti. Tichý ve své dokonalé schopnosti křičet bez sebeklamu. Přeju si ticho na pohovce analytikově. Ticho sálu po promítání filmu který zasáhl. Ticho v řadě, ve které došly lístky na oblíbené představení. Ticho po přečtené básni. a na jedné tváři slza pohnutí. Na cizí tváři a na tvé tváři. Chci ticho.