do vozovny, kde na střeše drozd
 dospává noční mecheche u rozbitého stolu
 vjíždí vůz soupravy, na pozdrav zavříská
 a stojí
 jak velbloud v oáze, znavené nohy v prachu u palmy

 zůstávám sedět, v pozici pro žalmy a pro kříž na zdi haly
 tvořený stínem lampy, která dosluhuje venku
 tvář, říkalas ohol se, ukotvím na pár minut v dlaních
 jak člun spojený lanem s kůlem na břehu
 teď čeká na něhu
 svítání rosí střechy tvarované z vlnitého plechu

 žlutohnědý pes, zacouval do pelechu v koutu místnosti
 přesně jak slíbil Vaňkovi, který ho našel a teď šourají nohu
 on i pes v perfektně synchronizovaném stylu
 když Vaněk přijde jednou týdně do práce
 jinak se venčí sám a hlídá tuny reznoucího železa

 šéf podniku má žlutomodré auto, je to impreza, za oknem houpe
 růženec snad jako symbol kontrastu s dušičkou bez víry
 tahá si za kníry
 když myslí na zadnici dámy z vedlejšího bloku
 která tam prodává po hrstech noviny a cucá bonbón
 její muž  po divadelních chodbách tahá trombón
 a v noc jezdí s ošoupanou tramvají

 tak aspoň že mu děti, když jde domů, mávají