Třetího dne toho neutuchávajícího lijáku pozabíjeli za domem tolik krabů, že si musel Pelayo proklestit cestu zaplaveným dvorkem, aby je mohl naházet zpět do moře, a nedávno narozený chlapeček probděl noc v horečkách, což byl, alespoň podle jejich mínění, přímý následek toho příšerného hnilobného zápachu. Svět byl sžírán smutkem již od úterý. Obloha i moře splývaly v šedou popelavou masu a písek na pláži, který se v březnu třpytíval jako žhnoucí láva, se proměnil v kaši špíny a zkažených mořských plodů. V poledne bylo světlo tak mdlé, že když se Pelayo konečně zbavil korýšů a vracel se domů, stálo ho hodně námahy rozpoznat v šeru to, co se hýbalo a naříkalo v nejzazší části dvorku. Musel se úplně přiblížit, aby zjistil, že se jednalo o starého muže s obličejem zabořeným do louže, který se ani přes veliké úsilí nemohl zvednout, protože mu v tom bránily jeho obrovské perutě.

Vyděšen tím přízrakem, rozeběhl se Pelayo za svou ženou Elisendou, jež právě přikládala obklady na čelo nemocného dítěte, a dotáhl ji dozadu na dvorek. V němém úžasu pak společně pozorovali tělo spadlé z nebes. Byl vlastně oblečen jako trhan. Holou lebku pokrývalo pár průhledných vlasů, v ústech chyběla většina zubů a jeho zubožený stav, vyvolávající představu promoklého staříka, ho zbavoval veškeré vznešenosti. Jeho perutě, připomínající křídla přerostlé slepice, špinavé a zpola vypelichané, byly už navždy zalepeny jílem. A tak ho zkoumavě pozorovali, s takovou pečlivostí, že Pelayo s Elisendou brzy překonali údiv, až jej nakonec začali považovat za někoho velmi známého. Odvážili se k němu tudíž promluvit a on jim odpověděl dialektem sice nesrozumitelným, leč silným hlasem hodným mořeplavce. Dojem hlasitosti tedy převážil nad nevhodností křídel, takže nakonec usoudili, že se jedná o osamělého trosečníka z jakési cizí lodi zachvácené mořskou bouří. Nicméně, i přesto zavolali jednu sousedku, která znala všechny tyhle věci mezi nebem a zemí, a té stačil jen letmý pohled k tomu, aby je vyvedla z omylu.

"Je to anděl," řekla jim. "Jistě si přišel pro to dítě, ale je, chudák, tak starý, že ho srazil déšť."

Příštího dne už si to povídali vrabci na střeše. Že v Pelayově domě zajali anděla z masa a kostí. Navzdory vědmině úsudku, dle kterého byli současní andělé uprchlíci přeživší nebeské spiknutí, neměli to srdce utlouci jej k smrti. Pelayo ho po celé odpoledne střežil kuchyňským oknem, ozbrojen drábským obuškem, a než šel spát, odtáhl ho po břiše z bláta a zavřel ho do drátěného kurníku. Když o půlnoci ustal déšť, Pelayo s Elisendou ještě zabíjeli korýše. Chviličku nato se dítě probudilo bez náznaku horečky a chtělo jíst. Cítili se tedy šlechetní a rozhodli se, že dají andělu vor s pitnou vodou a veškerým zaopatřením na tři dny a pustí jej vstříc jeho osudu na širé moře. Když ale s prvními jitřními paprsky světla vyšli na dvorek, stála před kurníkem už celá vesnice, dobírala si anděla bez nejmenší známky zbožnosti a otvory v pletivu mu házela žrádlo, jako kdyby to vůbec nebyla nadpřirozená bytost, ale jen nějaké cirkusové zvíře. Otec Gonzaga přijel něco před sedmou, znepokojen prapodivnou zprávou. V tu hodinu již přispěchali zvědavci méně lehkomyslní než ti co přišli ráno a předháněli se v dohadech o zajatcově dalším osudu. Ti jednodušší se domnívali, že bude jmenován starostou světa. Jiní, jedinci hrubšího zrna, předpokládali, že povýší na pětihvězdičkového generála, který pak vyhraje všechny války. Někteří jasnovidci očekávali, že bude zakonzervován jakožto sémě, které bude vsazeno do země, aby z něj vzešlo plémě okřídleného a moudrého člověka, který vezme pod svou ochranu celý Vesmír. Jenže otec Gonzaga byl předtím, než se stal knězem, urostlým dřevorubcem. Opřen o pletivo si v rychlosti zopakoval katechismus a ještě požádal, aby mu otevřeli vrátka, aby si mohl zblízka prohlédnout toho nešťastného chlapíka, který nejvíce připomínal obrovskou vypelichanou slepici mezi slepicemi načepýřenými. Ležel v koutě mezi slupkami od ovoce a zbytky od snídaně, které mu hodili ti, co přišli ráno, a sušil si na slunci roztažená křídla. Lhostejný k dotěrnosti ostatních téměř nezdvihl svůj starožitný zrak a jen zamumlal cosi ve svém dialektu, když do kurníku vstoupil otec Gonzaga a popřál mu latinsky dobrý den. Farář nejprve pojal podezření, že jen předstírá, že nerozumí Boží řeči ani neumí pozdravit své kněze. Později podotknul, že zblízka přespříliš připomínal člověka: nesnesitelně páchnul nepohodou, rub křídel měl posetý cizopasnými řasami a nejdelší pera polámaná pozemskými větry a nic z jeho žalostné přirozenosti nemělo co dělat se vznešenou důstojností andělů. A tak opustil drůbeží kotec, a krátkým kázáním varoval zvědavce před riziky naivity. Připomněl jim, že ďábel má takový zlozvyk užívat karnevalových lstí pro zmatení neopatrných. Argumentoval tím, že pokud nemohou křídla být tím hlavním prvkem, který určuje rozdíl mezi krahujcem a aeroplánem, těžko jím bude pro rozpoznání andělů. Nicméně přislíbil, že napíše dopis svému biskupovi, aby ten napsal další svému arcibiskupovi a aby ten zase napsal jiný samotnému papeži, aby byl konečný verdikt vynesen soudem nejvyšším.

Jeho zdrženlivost však padla na půdu neúrodných srdcí. Zpráva o zajatém andělu se rozšířila s takovou rychlostí, že za několik málo hodin byl už na dvorku povyk jako na tržnici a museli přivolat šik mužů s bajonety, aby zastrašil rozvášněný dav, který už byl s to zbourat dům. Elisenda, s páteří pokřivenou neustálým zametáním odpadků na tržišti, dostala tedy ten výborný nápad obehnat dvorek plotem a vybírat pět centávů jako vstupné za ukázání anděla. Přišli zvědavci až z Martiniky. Přijela pouť s létající akrobatkou, která přesvištěla několikrát nad hlavami davu, ale nikdo jí nevěnoval pozornost, protože její křídla nebyla andělská, ale vyhotovená z hvězdnatého kouzelnického pláště. Ve víře v uzdravení přispěchali nejubožejší nemocní Karibiku: chudá žena, která od dětství počítala údery svého srdce a už jí nestačily čísla, Jamaičan, který trpěl nespavostí, protože ho soužil hřmot hvězd, náměsíčník, který v noci vstával probouzíc ze snů všechny věci, které kdy předtím vyrušil ze spánku, a mnoho dalších, ne tak vážných případů. Uprostřen všeho toho zmatku kolem, který působil zemětřesení, byli Pelayo a Elisenda unaveni štěstím, protože za necelý týden stačili vycpat ložnice penězi a pořád se ještě zástup poutníků, kteří čekali, až na ně přijde řada, vinul až za horizont.

Pouze anděla o svůj vlastní příběh nejevil zájem. Tou dobou se snažil udělat si pohodlí ve svém pronajatém hnízdě, sužován pekelným žárem petrolejek a obětních svící, rozmístěnými kolem pletiva. Nejprve se domnívali, že se živí kafrovým sklem, které bylo podle vědmina tvrzení charakteristickou potravou andělů. Ale on nad ním ohrnoval nos, stejně tak jako bez ochutnání odmítal jídla z brambor, která mu nosili kajícníci, a nikdy se nepřišlo na to, jestli proto, že byl anděl, nebo proto, že byl starý, přestal jíst úplně všechno až na dětskou kaši z rozvařených lilků. Jedinou jeho nadpřirozenou vlastností se tak zdála být jeho trpělivost. Zejména zpočátku, když ho oklovávaly slepice hledajíce výživné parazity, kteří se rychle množili na jeho křídlech, a mrzáci mu škubali peří, aby si jejich dotykem léčili své vady, až do chvíle, kdy po něm ti nejzbožnější počali házet kameny, aby se zvedl a oni viděli celé jeho tělo. Jen jedinkrát ho dokázali rozčílit, když mu popálili bok želízkem na značkování býčků, protože se tolik hodin nehýbal, že usoudili, že je mrtvý. Vyděšeně se probudil, nadávaje tajemným a s očima v slzách, a několikrát mávnul křídly, což zvířilo slepičí trus a měsíční prach a způsobilo vichřici zmatku, která se zdála být z jiného světa. Přestože mnozí věřili, že jeho reakce nebyla způsobena vztekem ale bolestí, dávali si od té doby pozor, aby ho neobtěžovali, neboť většina z nich pochopila, že jeho pasivita nebyla pasivitou opotřebeného hrdiny v zasloužené penzi, ale dřímající živelnou pohromou.

Zatímco otec Gonzaga očekával rozhodnutí o původu zajatce, čelil malichernosti davu radami pro domácnost. Jenže římská pošta již ztratila pojem o naléhavosti. Zabíjeli čas zjišťováním, jestli má odsouzenec pupek, jestli má jeho dialekt něco společného s aramejštinou, jestli snese mnohonásobné píchnutí hrotem, nebo jestli to není jen nějaký okřídlený Nor. Podobné zdrženlivé dopisy však putovaly celá století, neskončily-li místní události jen farářovým protivenstvím.

Onehdá se přihodilo, že kromě dalších potulných pouťových atrakcí Karibiku dorazilo do vesnice truchlivé představení o ženě, která se proměnila v pavouka, protože neposlouchala své rodiče. Nejenže vstupné nedosahovalo vstupného za spatření anděla, ale zahrnovalo navíc možnost klást jí nejrůznější otázky týkající se jejího absurdního stavu a zkoumat ji ze všech stran tak, aby nikdo nemohl zpochybnit opravdovost té hrůzy. Byla to odporná tarantule velikosti skopce s hlavou smutné panny. Nejvíce srdcervoucí však nebyla její ztřeštěná podoba, nýbrž opravdový zármutek, se kterým sdílela podrobnosti svého neštěstí: když byla téměř ještě děvčátko, utekla z domu svých rodičů na tancovačku a když se po nepřetržitém nočním nedovoleném tančení vracela lesem, děsivý hřmot roztrhl oblohu vejpůl a z trhliny vyšel sirný blesk, který ji proměnil v pavouka. Její jedinou potravou byly kuličky z mletého masa, které jí dobrotivé duše házely do úst. Taková podívaná, nabitá takovým množstvím lidskosti a tak strašlivou výstrahou, musela chtě nechtě přebít představení pohrdavého anděla, který se ani neráčil podívat na obyčejné smrtelníky. Kromě skoupých zázraků, které mu přisuzovali, jevil anděl jistou duševní zaostalost, jako slepec, kterému, místo aby znovu nabyl vidění, narostly tři mlíčňáky, jako mrzák, který sice nemůže chodit, ale právě vyhrál v loterii, nebo jako malomocný, kterému v ranách vyrostly slunečnice. Takové útěšné zázraky, které spíše připomínaly výsměch, už však otřásly andělovou pověstí ještě předtím, než ji úplně zahubila žena přeměněná v pavoučici. A tak se otec Gonzaga jednou provždy vyléčil z nespavosti a Pelayův dvůr se stal zase tak osamělým, jaký byl v dobách, kdy pršelo tři dny v kuse a krabi se procházeli po jejich ložnicích.

Páni domu si však neměli na co stěžovat. Za utržené peníze si postavili dvoupodlažní zámek s balkóny a zahradami, s velmi vysokými zídkami, aby se dovnitř nedostali zimní raci, a s železnými mřížemi v oknech, aby dovnitř nelétali andělé. Kromě toho si Pelayo nedaleko vesnice pořídil králičí líheň a navždy se vzdal špatného povolání drába, a Elisenda si koupila atlasové střevíce na vysokých podpadcích a haldu oblečení z lakmusového hedvábí, které za těch časů nosily o nedělích ty nejhamižnější paničky. Kurník bylo to jediné, co nezasluhovalo pozornost. Pokud ho někdy umyli kreolínou a vysušili myrhové slzy uvnitř, nebylo to proto, aby prokázali poctu andělovi, nýbrž aby vymýtili odporný puch té odpadní jámy, která zůstávala jako přízrak a dávala novému domu punc stáří. Zpočátku, když se dítě učilo chodit, dávali pozor, aby se ke kurníku nepřibližovalo. Později však pomalu zapomínali na strach a zvykali si na zápach, a ještě než dítěti narostly nové zuby, hrálo si před slepičárnou, jejíž ztrouchnivělý plot se rozpadal na kousíčky. Anděl k němu nebyl o nic méně nevrlý než k ostatním smrtelníkům, ale jeho ještě důmyslnější potupné hry snášel s krotkostí psa, který již ztratil všechny iluze. Oba dostali neštovice ve stejnou dobu. Doktor, který navštívil chlapce, neodolal pokušení poslechnout si anděla a objevil tolik zloby v srdci a tolik hřmotu v ledvinách, že se mu zdálo nemožné, aby byl ještě naživu. Co ho však beze sporu nejvíce udivilo, byla konstrukce jeho křídel. Jevily se na jeho lidském těle tak opravdovými, že bylo nepochopitelné, proč je nemají také ostatní lidé.

Když chodil chlapec do školy, bylo často takové počasí, že slunce a déšť zničily kurník. Anděl se plahočil sem a tam jako umírající bez pána. Koštětem ho vyhnali z ložnice a hned ho našli v kuchyni. Zdálo se, že byl na tolika místech současně, že jednoho napadlo, že se snad rozdvojil, že se jen obtiskával na všechna místa po celém domě, a podrážděná Elisenda křičela zpoza závěsu, že je to hotové neštěstí žít v pekle plném andělů. Mohl sotva jíst, jeho starožitné oči byly tak zakalené, že klopýtal o trámoví a z odřenin po posledním vypelichaném peří mu visely jen cévky. Pelayo přes něj přehodil pončo a z milosrdenství jej nechal spát v kůlně, a jenom díky tomu shledali, že noci protrpěl v horečkách šílenství a problouznil v nerozluštitelných jazykolamech starodávné norštiny. Byl to jeden ze vzácných momentů, kdy se znepokojovali, protože se domnívali, že zemře, a dokonce ani vědma ze sousedství jim nebyla schopna říct, co se obvykle dělává s mrtvými anděly.

Nejenže však přežil svou nejhorší zimu, ale s prvními slunečními paprsky vypadal čím dál lépe. Zůstal po mnoho dní bez hnutí v nejzazším koutě dvora, kde ho nikdo nemohl vidět, a počátkem prosince mu začalo rašit velké a silné peří, peří starého ptačiska, které nejvíce vyvolávalo dojem vedlejšího účinku zchátralosti. Ale on musel znát důvod těch změn, protože si dával velký pozor, aby ho nikdio nespatřil a aby nikdo neslyšel námořnické písně, které často zpíval pod hvězdami. Jednou ráno, Elisenda krájela k obědu cibuli na plátky, zavál do kuchyně vítr, který vypadal na vzduch ze širého moře. Vyklonila se tedy z okna a překvapila anděla při prvních pokusech o vzlet. Byly tak těžkopádné, že svými paznehty vyryl v zelenině brázdy a právě zničil kůlnu svým máváním křídel, která byly tak ubohá, že sklouzla po paprscích světla a nemohla zachytit proudění vzduchu. Přesto se mu podařilo nabrat výšku. Elisenda si oddychla, za sebe i za něj, když viděla, jak přelétává nad posledními domy, udržujíce se bůhvíjak ve vyděšeném letu senilního supa. Sledovala ho než dokrájela cibuli, a sledovala ho dokud ještě bylo možné jej spatřit, protože pak už v jejím životě nebylo nesnází, až na pomyslnou tečku na horizontu moře.