Světem se usmívají
oči nevinného chlapce.
Život jej teprve čeká,
touhy ke snům se utíkají.
Jak mohl by dopustit
zlu šířit moc.
Proč by to dělal,ptá se sám sebe.
Dům zdědil po otci,
teď bohatstvím jen oplývá.
Zaprodá duši ďáblu,
či snad dál bude jak čistý anděl žít?
Dívá se na obraz, či zrcadlo třpytící?
Klame jej špatný zrak,
či je výjev na plátně až nebezpečně podobný a krásný?
Proč by měl obraz zůstat navždy mladý?
Proč by jeho pán trpěl nemocemi, vráskami a bolestí?
Tak zaprodá duši ďáblu,
či život svůj v soužení přežije nadále?
Proč si jej neužít
,než jej jen zahodit a touhy vypudit?
Jak svět se stal krásným,
když koupit si mohl každý drahý kus.
Pohledem uhranul tolik pannen.
Kolik jejich srdcí zlomil, nikdy už pak nevyzradil.
Každý život jednou končí,
musel i ten jeho.
Obraz z rámu nahlas křičí,však podoba je ztracena.
Již nechtěl takto dále žít.
Vysunul z pochvy meč po otci
a obraz jím ve středu rychle protnul.
Kam se krása s mládím vytratily,
když duši prohnilou probodnul?
Na zemi teď leží ohyzdnost bytí,
na obraze opět krásný Dorian. |
|
