| Prolog |
|---|
|
| Nekropotence5 |
Babička D. – jediná nezkažená duše v naší přeživší rodině! Vzpomínám na tu chvilku lidové poezie: tatíček neboli děda D. měl tehdy na vybranou – kariéra místního profesionálního boxera a amatérského hospodského rváče, anebo manžel, neúnavný plodič dětí božích, udržovatel domu a pořádku v něm, živitel rodiny a žoldák státu. Tehdy stál pod oknem s astrou v ruce a jeho porobený, i když v tom pekle poválečné historie šťastný (nechme mu to!) úsměv se odrážel v panenkách té v budoucnu živené, obdělávané půdy babiččiny bytosti – vesnického, mundánního těla práce a povinností (a tak Královna-Matka mohla vybudovat svou říši rodičovské péče, lásky a dominance) a kněžské, tedy sakrální duše (a tedy jí nic nebránilo stát se v rodině modlou, rozpohybovanou věstonickou Venuší s jiskrnýma očima šelmy-tulačky).
Roky míjely, prezidenti, státníci a diktátoři umírali (tj. plnily se masové hroby novým materiálem, přicházely k životu nové zápachy, anebo se otevíraly hrobky, ven se draly duše těch dávno vymítaných, na zem se znovu postavily hnáty, ale ty bez kůže a masa, ty už dávno sežrala vteřina, ten největší predátor dějin...) a rodily se potomci, mé tety, strýček a otec, kteří se neměli stát prezidenty, státníky a diktátory, přestože je vteřina jednoho dne dožene, zardousí, zastaví tělo, excituje duši tam, kde to znám jen já. Královna-Matka na vrcholu sil a moci: dítka srovnaná řádem domu, připravená na tělo i duši života. Čím? Výchovou. Zvěčnělými příběhy z minulých časů, kdy se bosky šlapalo polní cestou, vedly krávy, ovce na pastvu a pod nohama čerň, čerň těch krvavých dnů, kdy vládla Válka zrezlým žezlem (jako na dlani vidím sám sebe ve smrtelné podobě, jak beru do ruky kus někoho jiného: blyštil se ve večerním slunci jako sklivec – zaseknutý do polní brázdy coby srpek Měsíce, vytrhl jsem jej ze zapomenutí a pohlédl na rub i líc... koroze, ta hnědá sněť, leptající slina vteřiny, by za další milénia proměnila tu žalostnou, nicotnou minci v pouhý prach...), padala zbrocená těla v legračních uniformách jako jarmareční kašpárci do hliněných vln už bez dechu nebo lapající po něm v křeči nenasytných.
Učila je i katechismem, bylo to jako při karnevalu moudrostí: slova jim při těch domácích seminářích vyvstávala v hlavách převlečená za něco trvalého, jedno předhánělo druhé ve schopnosti se uhnízdit, třeba s falešnou tváří, někde v paměti. Pozoruji, jak se ta slůvka ve vlasech hemží, padají z konečků jako vši, a pokud ne, tak kálí mezi kořínky a okázale se páří a neviňoučce líhnou z hnid jako by to byla slavnost, kdo ví. Co z těch zvířátek nakonec zbylo, to nám zodpoví jejich životy, dožité, dožívané, nedožité – nechť naše vyprávění nepřestane sledovat osudy mé předrahé rodiny, nenechme se zviklat okolnostmi, byť jsou lákavé jako hřích, jako nahlédnutí za věci, jako sama sladká smrt.
|
|
| Epilog |
|
Počet úprav: 3, naposledy upravil(a) 'Killgore Trout', 17.02.2013 22:15.
| Názory čtenářů |
17.02.2013 23:46
 fungus2  |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|