Oči anděla
Občas když vločka se zatřpytí v ledu,
vzpomínám na krásné oči a jejich něhu.
Ten úsměv… a ty hnědé oči,
Při téhle vzpomínce hlava se točí.
Co za tou něhou, co za ní bylo,
Že to mé srdce tak připoutalo?
Divný to smutek teď srdce mé svírá,
Při vzpomínce že jinou už líbá.
Pro jeho oči a pro ten jeho smích,
Musí být pro každou radost s ním žít.
Přeju to ji a přeju to jemu,
že v sobě nalezli společnou něhu.
Mohl být kocourkem na hraní,
s ním všechno bylo tak nevšední.
Ten úsměv… a ty krásné oči,
při téhle vzpomínce hlava se točí.
Život ho odnesl na jinou zem,
kdo ví zda vzpomene že někde tu jsem.
Není to láska co k němu cítím,
jen chuť jeho rtů mi spaluje duši.
Vzpomínky prachem jsou zaváté,
však tíží na srdci jak kdyby byly nedávné.
Tak občas když vločka se zatřpytí v ledu,
vzpomínám na krásné oči a jejich něhu…
…
Odpusť, teď cítím se provinile
však jinému muži patří srdce moje.
Jsou muži které ráda mám,
Přesto se s nimi ale nelíbám.
Sic jednou už je to dávno,
přesto že nesmělo něco se stalo.
Slibem je srdce svázané,
on ani já se moc neznáme.
Kdo ale mluví tu o lásce?
Možná tak setkat se na bárce.
A oči jeho plné něhy
Vryli se do srdce bez útěchy.
Tak občas když vločka se zatřpytí v ledu,
vzpomínám na krásné oči a jejich něhu…
Láska je radost, láska je smutek,
kdybys tak viděl tu, za kterou utek.
Je krásná jako růže květ
Všichni mu ji musí závidět.
…
Ano, jistě že je všechno tak, jak má být,
není komu závidět a není na koho klít.
Neber nic z toho co víš vážně
jsou to jen verše krátké básně.
Pravdivé jsou jen oči muže,
se kterými svět přemůže.
Oči tak krásné plné něhy,
schované pod závoj egoisty.