Po čtyřech dnech, kdy jsem nepotkal ani živáčka a pil zkaženou vodu z potoků, jsem došel na konec lesa. A moje srdce pokleslo a dostavil se nával Zuřivosti. Přede mnou se rozkládala kamenitá pustina, která klesala dál dolů. V dálce jsem viděl dva obrovský kamenný sloupy.
Portál? Položil jsem si otázku a vyrazil jsem na další cestu.
Náhle se přede mnou pustina roztrhla a ven se vyplazili čtyři Nagové. Vojáci Illidanovy sebranky, podivní kříženci elfů a mořskejch hadů. V rukou svírali trojzubce a kapala z nich voda, jako kdyby z ní právě vystoupili. Trhlina ve skále se uzavřela a čtveřice se vydala směrem ke mně.
Potřeboval jsem se napít krve a najíst masa a Nagové tedy budou další mezi oběťmi mýho šílenství.
Netrvalo to dlouho a všichni čtyři leželi u mých nohou.
Další bod pro mě, Illidane, prošlo mi hlavou.
Pak jsem si vzal nůž z nepromokavýho vaku jednoho z nich a pustil se do odporný hostiny. Kupodivu se mi nedělalo špatně. Po jídle jsem vstal, vzal palici a jeden z trojzubců a vydal se ke sloupům.
Když jsem k nim došel přejel v prostoru mezi kameny modrý blesk a otevřel se černej portál, kterej se roztočil ve zběsilý spirále.
Nemám co ztratit, pomyslel jsem si a vstoupil do temnoty.
Tohle je tvůj konec, Lionare, zaslechl jsem Illidanův vzteklý hlas.
Ať si. Budu ti znepříjemňovat život, ďáble, vyslal jsem vzkaz.
Pak se všechno kolem mě rozmazalo do černý šmouhy a já se pak probudil poblíž malýho domku uprostřed lesa. Byla tma a právě začalo drobně pršet. Vstal jsem, přehodil si plášť přes ramena a šel k domku. U plotu stál pes, kterej se okamžitě zuřivě rozštěkal, když jsem přistoupil ke dveřím. Ty se náhle otevřely a já spatřil malou postavičku neurčitého věku. Byla to žena a byla velmi krásná. Jen oči kazily její vzhled. Bílá bělma bez zornic. Žena si z krku stáhla šátek a převázala si jej přes oči. Byla slepá.
„Vítej, ať jsi kdokoli,“ promluvila pak. Rattone, ztichni!“
Pes poslušně přestal štěkat, ale zato nespokojeně vrčel.
„Jsem Lionar a potřeboval bych se trochu napít a najíst a docela by mi bodlo, kdybys mi mohla opatřit nějaký oblečení. Mám jenom roušku a plášť, takže je mi docela zima,“ zahlomozil jsem svým hlubokým hlasem.
„Já jsem Lena Eileen – gnómská kněžka ve výslužbě,“ pronesla žena a zaklonila hlavu, jako by zkoumala můj obličej. Ty budeš asi z Hordy, že? Soudím tak dle hloubky tvého hlasu.“
„Jsem ork,“ pronesl jsem hrdě.
Pak mi ale došlo, že ani nevím, zda ještě mám bejt na co hrdej, když jsem podlehnul Illidanovi.
„Pojď dál, Lionare. Cítím, že jsi utržil nějaká zranění. Vyléčím ti je a popovídáme si.“
„Děkuju ti za vstřícnost, Leno Eileen.“
„Poděkuješ, až bude hotovo, Lionare,“ na její tváři se usadil velmi pěkný úsměv.
Jen mi chyběl pohled do očí – tedy nějakých normálních očí. Pak jsme zašli do jejího domku a Lena mě ošetřila. Pak mi uvařila něco k snědku a dala mi napít. Na chvíli jsem zapomněl na všechny starosti a po jídle si vychutnával teplo u krbu. Lena se ke mně přitočila po několika minutách, když domyla nádobí.
„Mohu si sáhnout na tvůj obličej? Ráda bych si udělala obrázek o tom, jak vypadáš.“
„Můžeš,“ svolil jsem a klekl si k ní.
Gnómka se ke mně natáhla a přejela mi dlaněmi po obličeji. Chvilku se pozastavila u mých spodních klů, které mi vyrůstaly z dolní čelisti a čišely z úst.
„Cítím z tebe, že jsi nedávno prožil velké utrpení,“ pronesla po chvilce. A že se stalo něco hodně vážného.“
„Je to tak, jak říkáš, Leno,“ z hrdla se mi vydralo bolestné zavrčení. Jsem prokletý ork.“
„Kdo ti to udělal?“
Chvilku jsem přemítal, zda to mám říct na rovinu. Nemělo cenu začínat novej život lží.
„Illidan Stormrage.“
„Ach,“ vydechla smutně Lena a pohladila mě po tváři. Je mi líto, že ti nemohu pomoci, Lionare. Zdá se mi, že jsi býval dobrý ork.“
„Byl jsem oddanej Hordě. Illidan mě ale chytil a přetvořil. Dal mi napít Maghteridonovy krve, jak jsem se dozvěděl při svým umírání. Démon mě proklel démonovou krví. Všiváckej hnusák.“
„Máš chuť zabíjet, to z tebe přímo čiší. Jsi ostražitý, napjatý. Proč jsi mne nezabil hned ve dveřích, Lionare.“
„Zařek jsem se, že nebudu začínat novej život vraždou a lží. Jsem radši, že mojí tvář nemůžeš vidět. Jsem teď celej jinej.“
„Jistě jsi unavený. Jdi si lehnout nahoru na půdu a já ti zatím najdu něco, do čeho by ses mohl obléci. Mám tu spoustu různých věcí, protože mě navštěvuje kdekdo a občas mi tu něco nechají na směnu.“
„Jsi příliš laskavá, Leno,“ řekl jsem tiše a zvedl se.
Gnómka mě nasměrovala na půdu a sama se vnořila do skříní dole u obývací místnosti. Natáhl jsem se na jeden ze slamníků a přemýšlel. Zasnil jsem se a upadl do spánku.
|
|
Stínohra 
fungus2 