| Dílo #66841 |
|---|
| Autor: | Seregil |
| Datum publikace: | 19.09.2012 09:43 |
| Počet návštěv: | 314 |
| Počet názorů: | 2 |
| Hodnocení: | 4 1 1 |
| Tuomar a Princezna - Kapitola XIV. |
|---|
„Co si od toho slibuješ, Natálko?“ položil otázku Mordotz a přebrodil se potokem na druhý břeh blíž k Natálii, usedl na velký balvan a sledoval dívku.
„Budu radši, když Tomáš už nebude bojovat v aréně,“ odtušila dívka, která se nahá myla v potoce.
Seděl jsem na kopci nad touto dvojicí, pokuřoval dýmku, sledoval je a kouzlem vnitřního sluchu naslouchal jejich rozhovoru. Byli jsme již druhý den na cestě za Janošem.
V tuto chvíli jsem hlavně vychutnával v letním odpoledním slunci pohled na Natáliino krásné tělo. Naši koně se pásli opodál, ve větvích se proháněl mírný vánek a já přitom přemýšlel, co bude dál.
„Odpočinutý?“ vytrhl mě Natáliin hlas.
Dívka stála nade mnou tak, jak ji bohové stvořili a já měl problém se jí dívat do očí. Mordotz se vyškrábal za princeznou a podal jí oblečení.
„Ano,“ kývl jsem, vyklepal popel z dýmky a vstal.
Princezna se oblékla a přitiskla se ke mně. Dlouze jsme se políbili a pak odešli za Mordotzem, který mezitím osedlal naše koně.
„Už bychom to měli vidět,“ prohlásil jsem po půlhodině jízdy.
Projížděli jsme po lesní stezce a ostražitě se rozhlíželi po okolí.
„Bohové,“ hlesla Natálie.
Vyjeli jsme na malou mýtinu, kde ležely zbytky mrtvých těl a uprostřed stál obrovský kus pomalu tajícího ledu.
„A do prdele,“ zanadával jsem a seskočil z koně.
„Co je?“ zeptala se Natálie.
„Není jen zamražený, ale i zkamenělý,“ řekl jsem a přistoupil k ledu.
Uvnitř stál kamenný trpaslík se sekerou v rukách s vytřeštěným výrazem.
„A nemůže to být jen socha?“ zeptal se pochybovačně Mordotz.
„Takhle dobře vytesaná?“ pronesla Natálie.
„A v ledu,“ řekl jsem. Někdo se potřeboval dvakrát pojistit.“
„Ale proč?“ zazněla otázka z úst nemrtvého černokněžníka.
„To netuším,“ pokrčil jsem rameny a obešel jsem ledovec.
„Moc se mi to tu nelíbí. Čiší tu příslib smrti,“ řekla Natálie a sáhla po meči.
„To máš recht, Natálko,“ zavrčel Mordotz a nechal uplynout zaklínadlo. Krejte se!“
Rychle jsem tasil své meče. Právě včas, abych odrazil výpad náhle se objevivšího nemrtvého ozbrojeného dvěma sekerami.
Nemrtví byli všude kolem nás a děsivě ječeli. Mordotz jich pár skolil blesky a Natálie svým mečem. Rychle jsem se prorubal směrem k princezně a Mordotzovi.
„Tohle nevydržíme moc dlouho! Je jich hodně!“ křikla na mě, když už asi posté odťala jednomu z útočníků ruku se zbraní.
„Vzdejte se a budete ušetřeni!“ ozval se hlas zpoza jednoho stromu po mé pravici za bojištěm.
Nedívejte se tam, vyslal jsem myšlenku k Natálii a Mordotzovi.
Proč? Zazněla dívčina otázka.
Medúza. Její pohled umí zaklít do kamene, odpověděl jsem.
„Za Tuomara!“ ozval se náhle pokřik.
Po stezce před námi přibíhali na místo boje gnómští válečníci a začali pobíjet nemrtvé. Stačil jsem si všimnout, že mezi gnómy je i Tras – můj služebník z Arény – a kněžka Lilly. Podpořeni bojovým pokřikem gnómů jsme se pustili do dalšího boje. Po chvilce jsem se prosekal k nejbližšímu z gnómských bojovníků.
„Půjč mi štít!“ křikl jsem na něho a rozsekl jeho soupeře.
Zasunul jsem Kargangraš do pouzdra na zádech a chytil hozený štít. Pak jsem se rozeběhl k místu, odkud hovořila Medúza.
„Kryjte mě!“ vykřikl jsem a uchopil štít tak, abych z jeho odrazu mohl sledovat, co se děje. Vypustil jsem vlákno své magie a na štítu se vytvořilo zrcadlo. Medúza stála na svém místě a střílela ze svého luku. Proběhl jsem stranou k jejímu místu a rychle jsem po ní mrštil meč. Přitom jsem ještě vyslovil zaklínadlo magického úderu.
Ozval se nenávistný výkřik plný bolesti a svět se mi vyplnil rudou mlhou a obrovskou bolestí. Na chvilku jsem totiž zahlédl Medúziny oči. Magický impuls mě zasáhl plnou silou, ale naštěstí jsem stihl v poslední chvíli odrazit svojí magickou silou. A pak tma.
„Tome?“
„Co se stalo?“ zeptal jsem se, když jsem otevřel oči.
Nade mnou stála Natálie obklopená gnómy.
„Medúza tě zasáhla svým kouzlem,“ pronesla jedna z gnómek.
„Farrelo, rád tě opět vidím,“ usmál jsem se na čarodějku.
„I my tebe, Tuomare,“ řekla Farrela a nabídla mi ruku.
Vstal jsem a rozhlédl se po bojišti. Všude se válely nehybná těla pobitých nemrtvých a opodál leželo bezhlavé tělo Medúzy.
„Už nikomu neublíži,“ zahromoval jeden z gnómských bojovníků a poklepal na koženou tornu, kterou měl zavěšenu na rameni. Sviňa je kuchnuta.“
„Jsi v pořádku, Tome?“ zeptala se Natálie.
„Jsem,“ kývl jsem hlavou a vyslal léčivé zaklínadlo do svých útrob.
„Pane Tuomare,“ oslovil mě Tras.
„Trasi. Kde se tu bereš?“
„Spolu s Lilly jsme se na Krixelův příkaz vydali za vámi. Po cestě jsme potkali Šestku a jejich přátele. Říkali, že v okolí není nijak zvlášť bezpečno, takže se k nám připojili a pak…“
„Jste nám pomohli. Za to vám všem patří velký dík,“ řekl jsem a otočil se na gnómy.
„To bola naša povinnost,“ zahromoval gnóm s tornou. Šak, tys nás ušetřil v Aréni. Kak inač bysme sa mohli revanšovat?“
„Co teď?“ zeptal se Mordotz.
„Myslím, že dokáži sejmout zakletí zkamenění,“ řekl jsem. Ale na ten led jsem krátký.“
„Pomůžeme,“ prohlásila Farrela. Wesno, Ždaso, budu potřebovat vašu ohnivu mágiu.“
„Připojím se,“ pronesl Mordotz. Jsem sice odborník na stínovku, ale to neznamená, že ohnivý kousky taky nezvládnu.“
Farrela, obě oslovené černokněžnice a Mordotz se postavili kolem ledovce a počali zaklínat. Farrela pak usměrnila proud černokněžné magie se svojí a vypustila jej proti ledovci. Během chvilky z ledu zbyla jen voda, která se rychle odpařila a před námi stála socha trpaslíka Janoše.
„Ustupte,“ řekl jsem a postavil se před sochu.
Zavřel jsem oči a vnořil se do Chodcovských čar.
„Wahamar – z kamene do života. Z života do dýchání. Z dýchání do procitnutí. Wahamar, al kamar.“
Odříkal jsem slova prastarého Chodcovského kouzla tak, jak jsem jej vylovil z paměti druidského shromáždění tehdy tam v Ardenopomském kraji.
Jsi Chodec. První po dlouhých letech. Zvláštní tím, že jsi poslední Tuomar, slyšel jsem znovu hlas druida Aestria.
Socha pak popraskala a rozsypala se na prach. Ten se pak zvedl a zformoval se do postavy. Náhle před námi stál trpaslík Janoš. Už bez vytřeštěného výrazu, ale se sekerou v ruce a připraven k boji.
„Zadrž, Janoši!“ křikl jsem a otevřel oči.
„Kdo jste?“
„Já jsem Tuomar. A hledal jsem tě.“
„Proč?“
„Nedostavil ses do Arény a já nastoupil místo tebe.“
„A šlaka. Ta zmrva mě zdržala. Bol som na cestě a tu sa zjavila ta mrcha zo svojimi zmrdovskymi undýdy. Len som šlahal sekerečkou kol seba a pak jsem zřel te jej šalené vočiska a potom … si huž ničevož nepamätam.“
„Zkameněl jsi,“ řekl jsem s úsměvem. Ta čubka byla Medúza.“
„Ooooch mor, Medúza řekaš? Ta mala byt mojim zlym osudom,“ pokřižoval se Janoš. Takže som sa jej nevyhol a teraz som v nebi?“
„Ne, jsi naživu. Vytáhli jsme tě z toho zakletí.“
„Ooj… Kurec, tak tož som ti vďačny, kak ti to oplatim, he…. řekals, že seš Tumar?“
„Tuomar, Janoši. A oplatíš mi to jednoduše…“
„Hen řekaj, Tuomare, som jedno velky ucho.“
„Nastoupíš do arény místo mě.“
„Heeh. No rád, človeče. Tak rázujme?“
„Můžeme,“ kývl jsem hlavou a podal mu ruku, kterou trpaslík pevně stiskl.
|
|
| Názory čtenářů |
19.09.2012 22:07
 fungus2 |
|
20.09.2012 00:50
 josefk
|
bolo to určo fajne :)
fakt obdivuju, jak jsi to posepisoval, bylo to napínavé jak malý gatě :)
jen jsem se musel usmívat té hatmatalštině promísené směsicí moravských nářečí včetně hantecu, ostravského dialektu a slovenštiny, budiž mi odpuštěno :)
kutálej se... |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|