„Kurde, ten les nemá konce,“ řekl jsem, když jsme po celodenní fušce usedli pod jeden ze stromů.
Všude kolem nás byly furt ty obrovský stromy. Výhradně duby a sekvoje. Elfka na mě koukla, ale nic neřekla. Její výraz mluvil za všechno. Natáhli jsme se a upadli do sítí spánku. Probudili jsme se do krásného rána. Všude kolem se válela mlha a skrz ní probleskovalo několik paprsků světla. Chvilku jsme úplně očarovaný zírali na stromy kolem nás. Když se mlha rozplynula, dívali jsme se na hlubokou skalnatou průrvu před náma. Skály se leskly a zvaly nás, abychom sestoupili do tý rokle porostlý borovicema. Jinak za našima zádama a kolem okraje rokle rostly ty velikány, kterýma jsme předtím byli obklopený. Oba jsme se zvedli a sešli do rokle. Zírali jsme, protože byla obrovská. Táhla se míle daleko před náma. Jakmile jsme sešli několik metrů, les za náma zmizel a nahradily ho obrovský skály. Kolem nás zurčela voda, která stejkala v drobnejch potůčcích dolů do údolí. Ozýval se křik lovících ptáků, bečení muflonů a vrčení panterů. To všechno k nám dolíhalo z různejch směrů a různejch dálek. Mlčky jsme udělali další kroky a nechali se unášet tou nádherou. Došli jsme k místu, kde se potůčky slejvaly v jeden větší a občerstvili se chladnou vodou. Naplnil jsem si měch a napil se kořalky z čutory. Automaticky jsem nabídl i Kaeře. Elfka si stáhla rukavici a přijala čutoru. Zhluboka si zavdala a vrátila mi ji.
„Příjemně to hřeje. Cítím švestky?“ promluvila a přerušila tím to ticho, v kterým jsme předtím šli.
„Jo. Švestky. Je to od trpošů. Pálej to hlavně ze švestek.“
Pak jsme ale oba zbystřili, protože zvuky kolem nás utichly. Podíval jsem se na nebe nad námi. I Kaera vzhlídla. Blížil se k nám azurově modrý drakonid. Byl to příbuzný dračí krve Modrýho draka. Měl křídla, čtyři nohy a dvě ruce, celý azurově modrý. Částečně připomínal člověka lidským trupem. Hlava ale nikoho nenechala na pochybách, že je příbuznej draka. Proto drakonid. Sletěl před nás a mávl nám gestem míru. Kaera na něho také tak mávla. Já jenom sklonil hlavu na znamení úcty.
„Vítejte. Jsem Magus Drako. Vše je připraveno, čekáme na vás, na Černého a Bronzového.“
„Bronzovej nepřijde,“ řekl jsem a měl jsem jasnou představu, proč.
Blesklo mi to hlavou. Vzkaz od lorda Ohnivce.
„Jak to víš?“ zasyčel drakonid podezíravě.
Kaera se na mě podívala a já se hned utopil v jejích očích. Měla nevyslovenou otázku.
„Magickej vzkaz,“ řekl jsem tiše. Lord ohně mi ho poslal.“
„Dobrá. Naskočte mi na záda. Budeme tam za chvilku, dvounozí,“ řekl drakonid.
Vylezli jsme mu na záda a Drako zamával křídlama. Letěli jsme asi půl hodiny, než jsme se dostali k obrovský skále. Drako proletěl stěnou, jako by tam nebyla. A v tu chvíli jsme se ocitli uprostřed velkýho sálu. Drako se s náma rozloučil a odletěl. Sál byl celej vytesanej do křišťálu a odrážel různý barvy podle toho, jaký drahý kameny byly zasazený ve stěnách. Nepřirozený světlo vycházelo ze stropu, podlahy a ze stěn. Najednou jsem zamrkal a viděl jedno obrovský tělo Modrýho draka. Pán magie Aleckus. Nerad nosí jakoukoli jinou podobu než dračí. Vedle něj stála jeho družka Anapurnis v lidský podobě a v azurově modrejch šatech. Krásná ženská, která se tiskla ke svýmu druhovi. Po jeho levici stála jiná krásná žena. Celá v červeným a po jejím boku mohutnej rudovlasej chlap. Alexis – vládkyně života – se svým druhem Koralstarem. Dále se tam objevila žena v zeleném. Oči měla převázané šátkem, ale nikdo nepochyboval, že vidí. Zelený dlouhý vlasy jí splývaly na ramena. Ywonnes – vládkyně snovýho světa. Oblečena ve smaragdově zelenejch šatech měla položenou ruku na svým druhovi – léčitel Erantius zde byl ve svý dračí podobě. Pak tu ještě stála žena s bronzovými náramky na rukou. Byla krásná jako ostatní, v hnědých šatech, s bronzově zbarvenými vlasy a temnohnědýma očima. Soriam životní partnerka Bronzovýho draka Dormuse.
„Sešli jsme se na tvoji žádost, Soriam,“ zahřměl Aleckusův hlas. Co se děje tak naléhavého?“
„Můj partner Dormus nemůže přijít. A na Černého a jeho letku také nebudeme čekat. Čas je proti nám.“
„Mluv k věci,“ zavrčel Modrák.
Přestal se mi líbit.
„No tak, Aleckusi,“ okřikla ho rudá žena – Alexis. Jistě je to velmi důležité, když tu není osobně, aby to mohl vysvětlit. A navíc, máme tu dva smrtelníky, kroť se Magusi.“
Modrák si odfrknul a nechal se konejšit od své partnerky.
„Čas se vychýlil ze své obvyklé osy působením sil Studně,“ vysvětlila Soriam. Asi chápete, že Dormus jako pán času musel tuto anomálii jít prozkoumat osobně. Bohužel uvízl v magii Studně a ta změnila jeho podobu. Je to práce někoho velmi mocného. Mocnějšího než jsou lidé či elfové. Zde mám dva svědky časového působení těch sil. Povězte, jak jste se sem dostali.“
S těmito slovy se dračice otočila na nás dva. Stál jsem tam poměrně schlíple před všema těma obrama.
„Řekni jim to Kaero,“ zašeptal jsem elfce.
Paladin jen pokývala hlavou a pustila se do vyprávění. Když domluvila, rozhostilo se ticho, protože všichni draci sledovali tok elfčiných myšlenek.
„Já jenom dodám, že jsem byl na útěku od svýho skřetstva,“ začal jsem mluvit. Řekl jsem jim to, co se mi stalo, než jsem potkal Kaeru a Erantora.
Všichni nahlídli do mojí mysli a přečetli si to podle svýho.
„Kaera je velmi oblíbená mezi muži v naší letce,“ přerušila ticho Soriam. Erantor byl její milý a teď se působením časové pasti Studně potácí mezi světem živých a mrtvých. Věřte, že bych byla raději, aby se to nestalo, ale musíme se rozhodnout. Co uděláme? Aleckusi?“
„Proč tu není Černý? Také se ho to týká,“ zavrčel Modrák.
„Protože Černý v tom hraje svojí roli,“ řekl jsem já a vzápětí jsem málem spolkl svůj jazyk leknutím.
Ucítili to všichni. Černý se chystal objevit.
Nikdo nezabrání tomu, abych vás ovládl, rezonoval nám v hlavách jeho děsivý hlas.
V tu chvíli se v sále zhmotnil Černý. Byl největší ze všech draků v místnosti. Černý jako noc, jako noční můra, jako vesmír. Byl pánem tvoření a ničení. Nejmocnější z vládců draků. Mocí skoro bůh. Kaius Krvavé křídlo.
„Nee!!!!!“ zařval jsem strašlivým hlasem, kterej mi nepatřil.
Pak ze mě vyšlehla obrovská síla, která taky nebyla moje. Šlahouny magie mi proudily z úst, uší, rukou, kolen, loktů, očí, nosu. Obklopily Černýho draka, kterej se marně zmítal v úsilí zlámat ty podivný kouzla. Nikdo jinej se nemohl pohnout. Jenom já. Šel jsem pomalu k černýmu drakovi. V ruce se mi objevil totem. Zablesklo se a draka začali zpracovávat dva oživlí ohniví muži. Zapálili šlahouny a Černej strašlivě vykřikl. Pak zmizel i s tou podivnou magií. Všichni v místnosti se uvolnili.
„Ach,“ vydechla Ywonnes. Vidím, že čas se změnil. Dormus bojuje s Černým ve studni. Oba jsou zbaveni svých dračích podob. Zůstala jen síla a jejich moc. Musíme Dormusovi pomoci.“
„Ne,“ zavrčel Aleckus. Já proti Černému nepůjdu. Ale ani proti Bronzovému. Oba jsou mí bratři. Tohle je první rozkol, sestry a bratři. Odlučuji se tímto z našeho společenství a poletím pryč se svojí letkou. Sbohem.“
Pán magie zmizel i se svou družkou.
„Zrada,“ zavrčel Koralstar.
„Nikoli, drahý,“ zašeptala Alexis. Začíná odloučení. Jsme rozděleni v názorech ale nikoli v přesvědčení. I mě je proti srdci zasahovat proti Kaiusovi. Ale je velmi zkažený a Aleckus to nechce vidět. Proto odešel. Půjdeme pomoci Dormusovi.“
„I my,“ rozhodl Erantius.
V tu chvíli draci i jejch partneři zmizeli a já ztěžka oddechoval. Stalo se ze mě médium moci. Pak jsem začal hořet elementárním plamenem.
„Zase ten čas, Kaero,“ zavrčel jsem a vzal ji za ruku.
Oba jsme se najednou ocitli v obyčejný velký jeskyni.
|
|
fungus2 