„Ufchrl, charch, eh, eh,“ zachrchlal jsem, když jsem se probral.
Vyplivnul jsem krvavou slinu a posadil se.
„Jsem rád, že žiješ,“ oslovil mě elfu podobnej tvor.
Jediný, co ho odlišovalo vod všech elfů, který jsem poznal, byla vejška a barva očí. Měl bronzově hnědý oči bez zornic a vysokej byl habakuk – to je asi vosum stop. Prostě nabušenej borec proti mejm pěti stopám. A pak jsem si všimnul, že u malýho ohně sedí elfka. Moc krásná holka. Vysoká asi sedum stop, s dlouhýma zlatě třpytivýma vlasama a sytě zelenejma očima. Navlečená byla v kyrysu, měla oplátovaný nohy i ruce, přilba ležela opodál, stejně jako rukavice, velká sekera podobná tý mojí a velkej pokovanej štít. Dívala se na mě a usmála se, až mi srdce zaplesalo nad její krásou.
„Jsem Erantor Bronzový, drak ve službách elementů,“ představil se bronzookej. A ta dívka je moje přítelkyně Kaera Sluneční Pevnost.“
„Já jsem Wazrik Gobliní Blesk,“ řekl jsem já svoje nový jméno, který jsem si vymyslel.
„Gobliní Blesk,“ zamručel zamyšleně drak ve svý elfský podobě. Děkuji ti za tvou iniciativu, Wazriku Gobliní Blesku.“
„Stačí Wazriku,“ zabručel jsem.
„Kam míříš, Wazriku? Jsi daleko od svých soukmenovců,“ pokračoval v rozpravě Erantor.
„Ani nevim, kam mířim, Erantore Bronzový,“ řekl jsem. Jsem na útěku.“
„Na útěku?“ podivil se drak.
„Protože jsem šaman, kterej se zajímá vo nový věci. Chtěli, abych odvolal svý učení. Utekl jsem z vězení. Takže je mi ve výsledku u prd… jedno, kam se poděju.“
„Mohl by s námi, Erantore,“ zašuměla Kaera a na mě to působilo jako balzám.
Hned se mi líp dejchalo. Zřejmě trochu začarovala. Únava byla pryč.
„Já ti nevím, Kaero,“ zavrtěl hlavou drak. Jeho tělesná schránka je dost křehká.“
Jak to může vědět? Vrtala mi hlavou zlobná myšlenka.
„Dej mu šanci. Moc dobře vím, co skřeti umí.“
„Dobrá. Wazriku, letíme dál do Celistvých hor. Hledáme pomoc u draků v nepříjemné záležitosti, o níž víme jen my dva. A ty jsi třetí. Jedná se o Studnu duší na jihu u elfů. Sálá odtamtud silná magie. Mění některé události v čase. To je jediné, co jsme zjistili. Ovšem je to velmi nebezpečné, protože by toho mohl někdo zneužít.“
V tu chvíli kolem nás zavál vítr a Erantor se zapotácel. Najednou jsem stál s Kaerou sám u dvou mrtvejch dračích těl. Bronzovej měl rozdrásaný tělo a černák prokousnutej krk a vyteklý oko.
„Vidíš?“ poznamenala Kaera. Je to špatně. Erantorovi nebylo souzeno, aby zemřel v tomto boji. Jenže Studna chce něco jiného. Takže teď už jsme jen dva, kdo to ví.“
„Do prdele,“ zanadával jsem a popadl jsem sekeru. Kam teda jdeme?“
„Za dračími vládci. Něco se děje. A mě se to vůbec nelíbí.“
„Tak na co čekáme, Kaero?“ zeptal jsem se.
Elfka nic neřekla, nasadila si rukavice, přilbu, pobrala štít a sekeru, pak jsme opustili obě mrtvoly a vydali se dolů na úpatí skály.
„Čeká nás dlouhá cesta na sever,“ začla zas mluvit po chvilce chůze. Musíme dojít k Celistvé průrvě, kudy projdeme do světa draků. Připrav se na to, že to bude ….“
„Nebezpečný? Půjde vo život? Můžem chcípnout? Natáhnout brka?“ přerušil jsem ji. Jo, myslím, že jsem to slyšel ve všech slovech, co jste řikali i v těch, co jste neřekli. Skřet nekecá, skřet koná. Teda jinak. Goblin nekafrá, goblin činí.“
„To se mi na vás skřetech líbí, že jdete rovnou na věc,“ zatrylkovala krásná elfka a usmála se.
Jenže za tim úsměvem jsem čet i velkej smutek, kterej tam předtím nebyl.
„Je mi to líto. S tim drakem,“ řek jsem tiše.
„Díky, Wazriku,“ špitla Kaera a setřela si slzy. Mám jistou naději, ale nechci na ni raději myslet.“
„Nemuselo by se to povíst?“ zeptal jsem se.
„Tak nějak. Zdá se, že jsi dost vnímavý skř… goblin. Čím to je? Tvým šamanismem?“
„Asi,“ zabručel jsem. Hele mrkej na drát. Jsme v řiti.“
Ukázal jsem sekerou na obrovskou kamennou hradbu, ke který jsme došli. Byli jsme na úpatí a jsem si jistej, že po cestě jsme tu zeď neviděli.
„Kde se to tu vzalo?“ zeptal jsem se Kaery.
Elfka zamračeně zkoumala hradby.
„Budeme to muset přelézt.“
Pověsila si sekeru i štít přes rameno a došla ke stěně. Vsunula prsty v rukavicích do spáry a zmizela. Nečekal jsem a rozeběh se za ní. Prošel jsem skrz, jako nůž upečenou rybou. Kaera stála přede mnou na stezce lesa. Jenže za hradbou neměl bejt les ale skály. Teď najednou byl les kolem nás a hradba jako by neexistovala. Kolem nás šuměly staletý velikáni. Obrovský sekvoje a prastarý duby. Každej strom měl v průměru deset stop. Některý byly i větší a my s Kaerou jsme se cejtili hodně maličký. Podíval jsem se na ni a ona mi pohled opětovala.
„Zase to kouzlo. Zřejmě nechce, aby se o tom někdo dozvěděl.“
„Jenže to nás mohlo taky klidně krouhnout. Jako toho bronzovýho draka.“
„Je to divné. Půjdeme dál. Uvidíme, co nás čeká.“
S těmahle slovama vykročila po stezce a já šel za ní.
|
|
Lee 