bodlák na perónu  kýve se jako průvodčí
  co tajně pil
  a žádný z cestujících nemá zavazadla
  co by ztratil

  mám v kapsách průvan místo jízdenky
  jak vítr skučí
  už nechci čekat, až mě někdo vyzve
  tak jsem se taky napil

  poslední cesta za sluncem
  s kabátem roztrhlým jen trošku
  na jeho vnitřní straně

  já i on čekáme na svou cestu
  rozervaně

  pražce
  uložené k odpočinku pod blátem
  drží se za ruce a tvoří nekonečnou řadu

  dojedu do cíle prázdnoty plnou hlavu
  myšlenku nepokradu
  když do kapsy jsem kvítko od bodláku vložil
  pozdravím město s čepicemi z pěny

  vítr pusť do žil
  mi řekne průvodčí
  a já mu řeknu, Ba ne
  víš, takhle dobře je mi