„Ahoj Gnesisi,“ probudil mě Ganoširův hlas. Otevřel jsem oči. Stáli jsme sami v prostoru pískem vysypané arény. „Tohle je ještě dozvuk toho guláše?“ zeptal jsem se. „Tak trochu,“ pousmál se. Co rameno?“ „Svědí mě,“ řekl jsem a poškrábal se. „Svlíkni si halenu,“ vyzval mě Ganošir. Poslechl jsem a podíval se na levé rameno. Skvělo se tam vypálené znamení Schizpythona obmotaného kolem kopí. „Co to znamená?“ zeptal jsem se. „První krok k rozvinutí magie,“ řeklo mé dvojče. „Ta můra. Znamení Boží můry, že jo,“ došlo mi. „Teď máš stvrzený požehnání od skřetích bohů stát se Patriarchou,“ přikývl a poklepal mě po rameni. „Co děláme tady?“ zeptal jsem se po chvilce ticha. „Zde se odehrají všechny boje soutěže o Rudý kyrys. Dobře si to tu prohlídni. První boj je hromadnej. Čtyři nejlepší, kteří se na konci tý bitky udrží na nohou, budou bojovat o finálovej boj mezi sebou ve dvojicích, který se rozlosujou.“ „Takže můžu zařvat.“ „Riziko, s kterým do toho jdou všichni. Cílem je přežít, ne zabíjet. Jenže berserkři se neovládají, zbejvá je jedině umlátit.“ „Je tam ještě jedna věc, kterou jsi nezmínil,“ řekl jsem a pozorně se rozhlížel. Pasti, který můžou zvrátit jednotlivý souboje.“ Ganošir jen kývl hlavou. „S tím bys neměl mít vážnější problém,“ pronesl a usmál se. „Nesmím být příliš nápadný,“ řekl jsem. Bude to o to náročnější.“ „Proč myslíš, že jsem tě sem vzal?“ ušklíbl se. „Víš něco o přihlášených?“ zeptal jsem se. „Tak nějak jsem čekal, že se zeptáš.“ „A?“ „Kurgras, ten jednooký, kterýho jsi potkal U žíznivce. Pochází z kmene Urgnorců. Je to přeborník, zúčastnil se už třikrát, ale na vítězství pořád čeká. Velice schopnej válečník. Taktik. Na každou soutěž přišel s jinou zbraní.“ „Dál.“ „Hrbáče ti představovat nemusím, je nejmladším účastníkem – černej kůň soutěže. Jak víš, používá meč a sekeru. Pak tu je Gřúval z Ugnúrců. To je nováček. Jenže ostřílenej berserk. Dává přednost okovaný palici. Dále tu máme Urgulara, zvaného přáteli Smrad. Dost nevypočitatelnej válečník. Zúčastnil se vloni a skončil druhej. Je to samotář, pendluje mezi kmeny. Bojuje mečem a tesákem. Potom tu jsou dva Gruharovci – Argniel a Urgnur – bratři, kteří jsou známí svojí spoluprací. Oba soutěží podruhý. Posledně vypadli v úvodní bitce.“ „Ti budou bojovat spolu proti všem,“ kývl jsem – v mysli jsem najednou spatřil dva velmi podobné skřety se zakřivenými meči a štíty v rukách. „No a…“ nadechl se Ganošir. „Zalšás – další berserk, bojuje poprvé a patří do kmene Zisalovců,“ přerušil jsem ho se zavřenýma očima. V mysli se mi objevil podsaditý skřet s válečným cepem. „Potom Šrakram, jeden z mála bojových zaklínačů. Je z místního kmene Garganovců a soutěží podesáté. Spíš než aby zvítězil, se stará o dodržování pravidel, nepoužívání magie a začarovaných zbraní,“ řekl jsem a vybavil se mi hubený skřet s ostřížím pohledem vyzbrojený tesákem a štíhlou šavlí. „A nakonec Krysák Drumgar, další zaklínač, patří stejně jako Gřúval do kmene Ugnúrců,“ řekl jsem a spatřil jsem mohutného holohlavého skřeta ozbrojeného útočným štítem a bojovou sekerou. „Ještě jsi zapomněl na …“ řekl Ganošir, když jsem otevřel oči. „Jo. Jsou tu další skřeti z různých kmenů do počtu, aby úvod byl zajímavý. Deset mladých odvážlivců, kteří vypadnou brzo. A všem stojím v cestě já,“ kývl jsem hlavou. „Budu ti držet palce,“ pronesl Ganošir a rozplynul se.
„Haló, Gnesisi,“ ozval se hlas, který mě probudil. „Co je?“ štěkl jsem na hostinského, který stál nade mnou. „Jseš v pohodě?“ zašeptal ustaraně. „Jo, proč se ptáš?“ zívl jsem a promnul si oči. Trochu mě bolela hlava. Mrknul jsem na seník, z něhož jsem vstal. Byl nasáklý krví. Podíval jsem se do zrcadla, které viselo z jednoho trámu půdy. Všiml jsem si zaschlé krve ve svém obličeji. „To bude ještě asi z toho guláše,“ zabručel jsem a opláchl se ve vědru, které mi hostinský podal. „Jo to bude asi vono. Připravil jsem ti ňákou ňamku ke snídani,“ řekl a podal mi tác, na němž byly dva kusy kukuřičného chleba a nakládané Kásba – larvy horských pakobylek. „Díky,“ usmál jsem se a vzal od hostinského tác. Sedl jsem si a pustil se do jídla. „Přines mi to potom dolů,“ řekl a odešel. Když jsem dojedl, vzal jsem si své věci a sešel jsem do prázdné nálevny. Byl tam jen hostinský a leštil pult. Když jsem vešel, vzal ode mě tác a vytáhl demižon. „Lokni si. Je to moje nejlepší pálenka,“ řekl a klokotavě se zasmál. Zhluboka jsem si zavdal. „Výborná,“ vyhekl jsem. Myslel jsem, že vypustím duši. Krk jsem měl v jednom ohni. Také hrozilo, že tu výbornou snídani vyzvracím. „Silná, co?“ řekl a podal mi pár lískových ořechů. Rychle jsem je schroupal a hned se mi ulevilo. „Za hodinu to začíná. Pojď za mnou,“ řekl pak. „To jsem spal tak dlouho?“ podivil jsem se, když jsme vyšli z putyky. „Byl jsem tě budit asi třikrát, ale byl jsi jak poleno. Jakoby mrtvej, ale dejchal jsi.“ „Aha.“ „Musíme skáknout za Šrakramem.“ „Proč?“ zeptal jsem se jen tak, i když jsem už věděl, co mi hostinský řekne. „Bojovej zaklínač, kterej dohlíží na pravidla.“ „Něco jsem slyšel,“ kývl jsem hlavou. Mezitím jsme došli k aréně, kde stál hlouček po zuby ozbrojených strážců. Žvýkali tabák, plivali a tvářili se důležitě. „Veliteli Šaríši, vedu tadyk Gnesise, účastníka soutěže,“ řekl nejstaršímu z nich hostinský. „Nejni kam spěchat,“ protáhnul Šaríš. Ještě chybí dva přihlášený.“ „Říhale, doveď Gnesise za Šrakramem,“ obrátil se pak na jednoho skřeta v hloučku. Oslovený místo odpovědi zhluboka odříhnul, odplivnul a pokynul mi. Mávl jsem hostinskému a šel za Říhalem.
|
|