„Jak se cítíš Gnesisi?“ probudil mě Estelařin hlas.
Všechno bylo jinak. Pomalu jsem vstal. Byl jsem o dobré dvě hlavy větší než nahá šamanka. Podíval jsem se na ruce a nohy. Pletence svalů na mohutných končetinách. Drobné ochlupení v podpaží, na hrudi a podbřišku. Nahota mi v tu chvíli nijak nevadila. Když jsem se podíval na Estelar, ještě něco se změnilo. Musel jsem asi změnit barvu v obličeji, protože se zasmála. Vidět nahou Estelar, to byl zážitek nade vše. Chtěl jsem ji. Mé vzrušení se změnilo v tepání v hrudi a ztopořeném údu. Šamanka si mě přitáhla a přisála se k mým rtům. Milovali jsme se dlouho. Objevoval jsem všechna zákoutí jejího těla a sličná Estelar mi oplácela stejně. Pak jsme vyčerpaní usnuli stulení k sobě.
Ráno dalšího dne mě probudila sprška ledové vody. Když jsem vstal, Estelar mi hodila kožené kalhoty a halenu. Při oblékání jsem si všiml, že drží tři pouzdra s meči a tesákem.
„Čeká tě výcvik, Gnesisi. Bude to tvrdé, připrav se na to,“ řekla a hodila mi pouzdra s mečem a tesákem.
Když řekla, že to bude tvrdé, netušil jsem, co to bude obnášet. Cvičila mě v boji se zakřiveným mečem a tesákem. Kryty, výpady, nenadálá bodnutí. Za každou chybu jsem zaplatil šrámy a ranami bičem. Vždy po chybě mě odzbrojila. Rvali jsme se beze zbraně. Pak mě probudily rány bičem, když jsem najednou stál přivázaný ke stromu. A tak se to opakovalo až do noci. Když jsme pojídali pozdní večeři, byl jsem tak unavený, že jsem nevnímal pachuť ani zápach lektvarů, které mi potom dala pít. A tak to šlo každý den. Od úsvitu dlouho do noci. Po dvou týdnech jsem se naučil ovládat bolest. Po měsíci jsem v boji rozvinul svůj šestý smysl – předtuchu. Na konci šestého měsíce za mnou přišla Estelar oděna do cestovního. Seděl jsem u potoka a lovil ryby. Miloval jsem rybolov a občas během výcviku jsem si urval kus spánku, abych se mohl této činnosti věnovat.
„Gnesisi,“ oslovila mě a pohladila po tváři.
To udělala poprvé od té doby, co jsme se milovali, když jsem vyrostl. Byla to ta samá ruka, která mě nelítostně trestala při všech chybách. Objal jsem ji. Po chvilce se vyprostila a z torny vyndala měch s vínem.
„Napij se,“ řekla a podala mi ho.
Nejprve jsem opatrně upil. Pak hltavě několik doušků. Poprvé jsem ochutnal něco, co pili jen dospělí.
„Musíme se rozloučit,“ řekla, když jsem jí vrátil prázdný měch.
„Vím to,“ přikývl jsem.
Během toho půlroku se mi šestý smysl rozvinul velmi silně. Nejen v boji. Měl jsem pravidelně sny o jednotlivých dnech výcviku, které jsem prožil na vlastní kůži. Nedokázal jsem to ale nikdy změnit. Vždy se to stalo naprosto přesně jako ve snu. Občas jsem za dne s Estelar mluvil o věcech, které se pak staly. Okamžiky, kdy se několikrát spálila při vaření. Kdy jsem ulovil tucet ryb během hodiny. A mnoho dalších.
„Musíš rozvíjet svoji magii,“ řekla a smutně se usmála.
Pak sňala z krku amulet a vložila mi ho do ruky. Byl to mistrně vytepaný dubový list z bílého zlata na stříbrném řetízku.
„Ochrání tě, dokud budu žít,“ vysvětlila mi.
„Děkuji Estelar,“ řekl jsem a pověsil jsem si amulet na krk.
Objala mě.
„Mám tě ráda, Gnesisi.“
I já tebe, pomyslel jsem si.
„Já vím,“ zašeptala.
„Musím se učit sám. Čas a můj bratr mě naučí magii Patriarchy,“ řekl jsem po chvilce.
„Díky mým lektvarům a výcviku se mohla rozvinout tvá schopnost předtuchy – šestého smyslu,“ pronesla.
„To mi došlo,“ řekl jsem. A také vím, co mi řekneš teď.“
Překvapeně se na mě podívala.
„Musíš odejít, protože se mnou čekáš dítě. A náš společný život by se nesloučil s mým předurčením. Proroctví praví, že Patriarcha se nikdy k nikomu neváže, kromě svého pobočníka.“
„Už se nikdy nesetkáme,“ pokývala šamanka smutně hlavou.
„Jednou určitě Estelar,“ řekl jsem. Ale až tak daleko nevidím.“
„Miluji tě,“ zašeptala a políbila mě.
„I já tebe,“ řekl jsem pak. Jedno mi ale řekni. Kdyby Ganošir přežil porod, co by se dělo?“
Tušil jsem odpověď, ale chtěl jsem to slyšet od ní.
„Pak bys tu nebyl ty, ale on,“ řekla a odvrátila se ode mě.
„Takže by ses milovala s ním…“ začal jsem a v hrudi mě píchl osten žárlivosti.
Poslední dobou se mi o Ganoširovi zdálo velmi často. Radil mi jak využívat moji novou schopnost – šestý smysl.
“Prosím tě, Gnesisi, neřeš co by, kdyby,“ špitla Estelar se sklopenýma očima.
Když to řekla, byl jsem zase klidný.
„Promiň,“ řekl jsem. Nechal jsem se unést.“
Estelar ke mně vzhlédla a usmála se.
„Buď sbohem, budoucí Patriarcho,“ rozloučila se.
„Opatruj se, krásná šamanko,“ hlesl jsem.
Moje dívka, učitelka a vychovatelka sebrala tornu a pomalu odešla mezi skály. Bez jediného ohlédnutí. Chvíli jsem stál a tupě zíral do míst, kde se ztratila. Pak jsem sebral rybářské náčiní a odebral se do jeskyně, kde jsem do torny posbíral nějaké jídlo, měch s vínem a vodou, křesadlo a troud, svůj meč, tesák, dýku a několik přikrývek. Přes ramena jsem si přehodil plášť z medvědí kůže.
Naposledy jsem se rozhlédl po jeskyni, kde jsem prožíval svůj nenadálý přerod. Vzal jsem do ruky svazek bylinek a přičichl.
Vždy je používala na dokořenění, prošlo mi hlavou.
Vzpomněl jsem si na chvíle kdy jsem v noci seděl u stolu pokrytý zaschlými ranami a Estelar vařila večeři na ohništi. Zavřel jsem oči a spatřil Ganošira, který najednou seděl na téže židli, co já, když jsem přicházel z nočního rybolovu.
„Chybí ti, že jo?“ oslovil mě.
„Ani nevíš, jak,“ povzdechl jsem si.
Chvíli bylo ticho, které přerušil on.
„Vydej se teď na sever do Kreghagu. Za čtyři dny začíná bojová soutěž o Rudý kyrys. Měl by ses zúčastnit, aby skřeti pochopili, že se věci hejbaj.“
„Čas vyléčí mnohý šrámy,“ dodal ještě.
„Rudý kyrys?“ zeptal jsem se.
„Lehká, ale tvrdá zbroj z červenýho kovu. Velice ceněná mezi válečníky,“ vysvětlil mi a zmizel.
„Tak tedy do Kreghagu,“ řekl jsem do ticha a otevřel oči.
Položil jsem bylinky na jejich místo, vzal tornu a odešel z jeskyně.
Do Kreghagu jsou to tři dny pěšky podél potoka, uvědomil jsem si a přidal do kroku.
Začalo drobně pršet, ale to mi nevadilo. Jarní déšť jsem měl vždycky rád.
|
|
1
patafyzik 
fungus2 