„Nechej ten meč na pokoji, řimbabáku!“ zařval Hragbar, jinak zvaný Hrbáč pro svoji deformaci zad.
„Chci se jenom podívat Hrbáči,“ řekl jsem smířlivě.
„Jdi si radši hrát s holkama. Ty nejsi rodilej válečník a nikdy nebudeš,“ ucedil výsměšně Hrbáč.
„Jednoho dne spojím všechny kmeny a ty mi budeš nosit zbraň,“ pronesl jsem s podivnou vnitřní jistotou.
„Ty a stát se Patriarchou? Chacha heh, …“ Hrbáč se smíchy rozkašlal.
Když to trvalo skoro minutu, přistoupil jsem k němu a jednou ranou do jeho hrbu jsem to utnul.
„Jdi k čertu,“ zabručel a sebral mi meč z ruky.
„Pamatuj na moje slova,“ řekl jsem a pocítil jsem proudění zvláštní síly.
Hragbar na mě chvíli zíral a ač byl o hlavu větší a o pět let starší než já, ustoupil o dva kroky zpátky.
„Běž pryč,“ řekl.
V jeho tváři jsem četl strach. Usmál jsem se. Tušil jsem, že něco není v pořádku. Ale líbilo se mi to.
Otočil jsem se a chtěl odejít. Najednou jsem zaslechl podivné zasyčení. Bleskurychle jsem se otočil, vytáhl vrhací dýku z rukávu a mrštil ji stranou od zděšeného Hragbara. Dýka přibodla svíjejícího se jedovatého Schizpythona u paty jednoho z podpůrných sloupků chatrče. Opatrně jsem přistoupil k hadovi a rozšlápl mu hlavu. Dýku jsem po té vytrhl, otřel ji do Hrbáčovy kazajky a chvilku jsem si vychutnával jeho výraz. Když jsem odcházel, zaslechl jsem, jak odříkává prastarou mantru skřetích bohů války, nemoci a Měsíce. Odešel jsem naplněn pocitem hrdého válečníka.
To bylo před dvěma lety, pomyslel jsem si. Teď mi bylo osm, stál jsem nad mrtvým tělem jednoho člověka a cítil jsem se úplně stejně jako tehdy. V rukách jsem svíral lovecký tesák a dýku. Ten chlap byl o dvě hlavy větší než já. A měl oštěp. Musel číhat ve křoví, když jsem stopoval srnu. Trochu jsem se vzdálil od ostatních do míst, která jsem neznal.
Vybavil jsem si ten boj. Tušil jsem mnohé z jeho výpadů. Několikrát jsem však špatně uhnul, bodl mě do stehna a párkrát škrábl ve tváři a na hrudi. Pak jsem ho zuřivě zasypal spoustou ran. Nevnímal jsem bolest, únavu ani strach. Podlehl jsem zvláštnímu běsnění. Vzpamatoval jsem se, až když jsem stál nad mrtvým soupeřem. Zhroutil jsem se k zemi. Bolest a ztráta krve si vybrala svou daň.
„Jak se cítíš?“ zaslechl jsem příjemný hlas.
Otevřel jsem oči. Ležel jsem v jeskyni osvětlené několika pochodněmi. Potom jsem se otočil po hlase. Spatřil jsem tu nejnádhernější bytost. Byla to žena. Skřetice. Jenže u této převládalo spousta znaků od našich předků – elfů. Čas od času se rodili mezi skřety takzvaní temní elfové. Matka i otec skřet, ale dítě vypadalo hodně jako elf. Vždycky tyto děti zabili nebo je vyhnali i s celou rodinou.
Estelar, proběhlo mi hlavou. Známá šamanka. A jediný temný elf, kterého se skřeti bojí, a proto ho akceptují.
„Ty jsi Estelar, že jo?“ zeptal jsem se a napil se smrdutého nápoje, který mi podala.
„A ty jsi Gnesis,“ kývla hlavou a usmála se.
„Jo,“ řekl jsem.
Přepadala mě únava, ale přemohl jsem se.
„Kde to jsem?“ zeptal jsem se.
Nohu i rány jsem měl ošetřené, bolest jsem necítil.
„U mě doma,“ pronesla prostě a odhodila z obličeje pár neposlušných pramenů svých temně zelených vlasů.
Byla krásná. V jemné tváři zářily šedé oči, které mě téměř propalovaly. Když se usmála, odhalila špičaté černé zuby. Říkalo se, že jí je jednadvacet let. Když tak u mě seděla, hádal bych jí maximálně patnáct.
„Předpokládám, že tě nikdo nepostrádá,“ přerušila po chvilce mé myšlenky.
„Vykašlali se na mě, což je těm lovcům od nás podobný,“ řekl jsem suše.
„Odpočiň si,“ řekla a pohladila mě po tváři.
Z její ruky jsem cítil proudění zvláštní energie, která mě ihned poslala do říše snů.
„Gnesisi,“ ozval se hlas, který mě probudil.
Seděl jsem na žulové skále uprostřed prázdnoty. Naproti mi přicházel skřet, který byl stejný jako já.
„Kdo kurva jseš?“ vylezlo ze mě, když jsem vstal.
„Ganošir, tvůj bratr,“ představil se skřet.
„Já nemám bráchu,“ zarazil jsem se.
„Jsi z dvojčat a tehdy při porodu jedno dítě zemřelo,“ vysvětlil mi.
„Aha,“ řekl jsem.
V hlavě jsem měl prázdno. Můj protějšek byl opravdu naprosto stejný. Jen jediná věc nás odlišovala. Všiml jsem si, že on má hnědé oči jako většina skřetů. Mé oči jsou zelenomodré.
„Čeká tě velký úkol,“ vytrhl mě Ganoširův hlas.
„Já vím. Sjednotit všechny kmeny a dobít Ardenopomský kraj,“ zasmál jsem se.
„Přesně tak,“ přitakal vážně můj bratr.
Zkoprněle jsem na něho zíral.
„Pamatuješ si na Hragbara Hrbáče?“ zeptal se.
„Jo. Stal se nejmladším kapitánem vojáků našeho kmene,“ řekl jsem.
„Díky tobě,“ poznamenalo mé dvojče.
„Díky mě?“ nechápal jsem.
„Co jsi mu řekl před dvěma rokama?“
„Jo, ty myslíš, jak jsem mu řekl o…“
„Sjednocení,“ kývl hlavou. A také o tom, že ti bude nosit zbraň, až se staneš Patriarchou.“
„To není přesný,“ zavrtěl jsem hlavou. A i tak. Co má bejt?“
„Hrbáč pak odříkal …,“ pokračoval Ganošir.
„Starou mantru. To bylo potom, co jsem zabil toho malýho Schizpythona,“ kývl jsem.
„Co jsi cejtil?“
„Něco zvláštního. Jako bych to nebyl já, malej usmrkanej skřet,“ řekl jsem.
„Tehdy vás bohové vyvolili. Ty se staneš Patriarchou. A Hragbar bude tvým pobočníkem. Zvolil sis ho. Už teď totiž vyniká mezi dospěláky a je spolehlivej.“
Zůstal jsem stát s otevřenou pusou. Patriarcha se objevuje jednou za sto let. Málokdo se mu vyrovná v boji s mečem. Navíc ovládá běsnící zaklínadla pro podporu morálky vojáků. Také kouzla, která dokáží odolávat i mocné elfské a trpasličí magii. Tento skřet za pomoci svého pobočníka sjednotí všechny kmeny a povede je do války s ostatními rasami v Ardenopomském kraji.
„Ale jeho příchod se očekává už za dva roky,“ poznamenal jsem po chvíli. Já jsem jenom osmiletý nedochůdče.“
„Podívej se na mě,“ řekl Ganošir.
Se zděšením jsem sledoval jeho proměnu. Za strašlivého praskání kostí, trhání masa a bolestného jekotu se můj bratr změnil v dospělého skřeta ve zralém věku. Viděl jsem asi sedm stop vysokého skřeta s dlouhými šedými vlasy.
„Podej mi ruku,“ zavrčel.
Fascinovaně jsem uchopil nabízenou pravici. V ten okamžik se zablesklo kolem mého těla. Otevřely se mi rány na hrudi, nohách i rukách. Cítil jsem, jak mi praskají kosti a zvětšují se svaly.
Já rostu, uvědomil jsem si.
Tělem mi projela strašlivá bolest. Slyšel jsem se zařvat děsivým výkřikem. Pak už nic. Jen tma.
|
|
josefk 
fungus2 