| Dílo #66630 |
|---|
| Autor: | Seregil |
| Datum publikace: | 02.08.2012 08:50 |
| Počet návštěv: | 313 |
| Počet názorů: | 2 |
| Hodnocení: | 3 1 |
| Prolog |
|---|
|
| Poslední Tuomar - Kapitola X. |
„Mělo mě napadnout, že to bude stoka,“ řekl jsem, když jsme procházeli pod městem.
„Tadykto je mnohem větši než enem obyčajna stoka. Kedysi tu bolo nějake město. Jenže huž vo ňom davno nik nevie. Hen na to stoky napojili, poněvádž se jim to hodilo,“ vysvětlil Wurghan.
Pak jsem se s ostatními pohroužil do mlčení. Jen jsem uklidňoval Aršízara, jehož znepokojoval zápach, který celý prostor naplňoval.
„Odkud to všechno víš?“ zeptal jsem se trpaslíka, když jsme vyšli kus za městem a Táňa s Körmem se vydali pro své koně.
„Vieš, jsem dobrodruh, tak trochu žoldneř,“ protáhl Wurghan. Živim sa speciálni zlodějinou.“
„Mělo mě to napadnout,“ usmál jsem se.
Z myšlenek mě vytrhl dusot kopyt.
„Rychle pryč! Jsou nám v patách,“ ozval se Körmeho výkřik.
Vyskočil jsem do sedla a podal ruku Wurghanovi.
„Nemožu,“ řekl trpaslík. Mam strach z koni.“
„Na to teď nemysli,“ řekl jsem a uchopil ho za halenu.
Chytl se mé ruky a vyskočil za mě do sedla. Pak jsem pobídl Aršízara.
Celý zbytek noci jsme ujížděli šílenou jízdou směrem k Arznaku. Brzy ráno jsme dorazili do vesnice Inghard. Tam už stáli knížecí vojáci.
„Stůjte!“ ozval se úsečný rozkaz.
Körme zastavil až před nimi a chvíli s nimi hovořil. Pak nám vojáci pokynuli.
„Jeďte dál. My ty hajzly nějak pozdržíme,“ řekl ten, který nás zastavil.
Vydali jsme se dál. Pozdě v noci jsme zastavili. Koně byli na pokraji sil a nás už také začínala zmáhat únava.
„Musíme to udělat jinak,“ řekl Körme. Ty, Tomáši, jeď dál a vezmi si toto.“
S těmito slovy mi předal pečetní prsten. Chvíli jsem váhal.
„Patří Seridianovi. Dal mi ho Larsen pro případ nouze, když nás vyslal,“ vysvětlil. Nemeškej a jeď.“
Vzal jsem prsten a přistoupil k Aršízarovi.
Aršízare, teď musíš překonat únavu, vyslovil jsem kouzlo.
Tomáši, ani nevíš, kolik mám sil. Umím se šetřit více, než si dokážeš představit, zazněla odpověď.
V jeho hnědých očích jsem spatřil zvláštní zlatavý záblesk.
Vyskočil jsem do sedla a pokynul ostatním.
„Hodně štěstí, Tome,“ řekla Táňa a přitulila se ke Körmemu, který se unaveně pousmál.
„Držim palce. Nakopej teho zmrda skřetskyho do řiti, ať sa z teho posere!“ zahromoval Wurghan.
Körme mi jen pokynul.
„Za lid Lamorského knížectví!“ křikl ještě.
Pak se všichni rozplynuli v nejasnou šmouhu. Aršízar se rozjel takovou rychlostí, kterou jsem později přirovnával snad jen k rychlosti osobního automobilu na dálnici. Celou dobu jsem přemýšlel, co se to s tím koněm děje. Nevnímal jsem ani vlastní únavu. Ani ubíhající krajinu. Natožpak úsvit. Brzy ráno následujícího dne jsme stanuli na skále před bitevním polem. Kolem města byli skřeti. Obléhací stroje pracovaly, skřeti se neúnavně snažili ztéci hradby. Seskočil jsem z Aršízara. Hřebec se svalil k zemi a těžce oddychoval. Jeho tělo bylo pokryto krvavou pěnou. Přiskočil jsem k němu.
Aršízare, oslovil jsem ho.
Umírám, zaslechl jsem v mysli.
Do očí se mi vhrnuly slzy.
„To přeci nemůžeš,“ řekl jsem nahlas a hladil ho po zkrvaveném krku.
Možná jsi to tak nechtěl, ale já ano. Když jsi říkal, že se budeme muset rozloučit, věděl jsem, že bez tebe žít nechci. Nezklamal jsi mě. Staral ses o mě a já ti to chtěl oplatit. Jde přeci o lidi. Já zůstanu ve tvých vzpomínkách jako věrný služebník. Bylo mi ctí ti sloužit, Tomáši.
S těmito slovy přestal dýchat.
S očima plných slz jsem se zvedl a z plných plic jsem zařval. Dal jsem do toho všechno. Celou svoji bytost. Všechen vztek proti skřetům. Lítost nad smrtí Aršízara. Vzpomínku na medvěda v horách, na Chargaala a jeho výcvik, na společenství Ardenopomských druidů a návštěvy vesnic na cestě do Arznaku.
Pak jsem se rozeběhl s tasenými meči dolů do údolí. Cestou k městu jsem se probíjel skrze těla skřetů. Ani jsem nemusel příliš uhýbat úderům. Byl jsem jako rychlá smrt. Když zuřivost opadla, stál jsem již před bránou do Arznaku. Skřeti kolem mě, kteří ještě žili, se otočili a rozprchli se. Stál jsem před bránou sám celý od krve se zkrvavenými meči. Po chvilce se otevřela brána. Vešel jsem dovnitř, zasunul jsem meče, vytáhl pečetní prsten a po pár krocích jsem padl v bezvědomí k zemi.
„Slyšíš mě, Tuomare,“ ozval se hlas, který mě probudil.
Spatřil jsem Seridianovu tvář. Pomalu jsem vstal.
„Vím, co je má povinnost. Jdu naplnit proroctví,“ řekl jsem ledově a oblékl se.
Všiml jsem si, že v místnosti je připravená kroužková košile, suknice a zlacená přilbice.
„Teď můžeš rozhodnout. Patriarcha prohlásil, že na tebe počká,“ řekl Seridian bezbarvým hlasem. Aby mohlo být naplněno proroctví se ctí, dal jsem již před léty vyrobit tuto výstroj. Tak nějak jsem tušil, že se Proroctví se rozhodne zde před Arznakem. Poslední dva roky mám sny o naplnění Tuomarova proroctví. Co se týče výsledku, byly vždy velmi nejasné.“
Mlčky jsem se oblékl a nasadil si přilbici. Pak jsem vytasil oba meče.
„Vím, že se nevrátím,“ řekl jsem. Mám jen jednu prosbu. Vyřiď trpaslíku Wurghanovi přezdívanému na jihu Šlezar Drátořez, že jsem ho rád poznal. Táně ze Skerhalu a Körmemu ať se oba drží. Yenarovi vojenskému kuchaři, ať zkusí vařit na královském dvoře. A tobě přeji klid v tomto knížectví.“
Seridian se nadechl.
„Nic neříkej, Seridiane,“ řekl jsem. Pokud selžu, už váš svět nebude nikdy takový, jaký byl před mým příchodem. Když pomyslím na to, co všechno se stalo…“
Hlas mi odumřel. Vstal jsem a vyšel ven. V ulicích stálo plno lidí. Řemeslníci, obchodníci, šlechtici, vojáci, žoldnéři, uprchlíci a žebráci. Muži, ženy i děti. Staří i mladí. Mlčky jsem mezi nimi procházel a zpomaloval svůj dech. Kargangraš světélkoval a zahaloval mě zvláštním klidem.
„Soustřeď se,“ slyšel jsem Chargaalův hlas. Zapomeň, žes cvičil jen rok. Oba tvé meče jsou tvé prodloužené ruce. Špice jsou všemocné prsty a ostří jsou vykonavateli té nejstarší vůle. Vůle severských Tuomarů, kteří umírali proto, aby jiní mohli žít.“
Prošel jsem branou a vydal se špalírem mlčících skřetů. Nechápali, proč se nemohou pohnout, aby mohli rozsekat toho procházejícího troufalého člověka. To byla Patriarchova moc, která se křížila s dávnou mocí Tuomarů. Ušel jsem několik set metrů a stanul jsem před svým soupeřem. Vypadal přesně tak, jak jsem ho viděl ve své vizi. Byl v rudém kyrysu a pokynul mi svými zbraněmi. Zakřiveným mečem a tesákem. Na slunci se zablyštěl tepaný dubový list z bílého zlata na stříbrném řetízku, který se mu houpal na krku. Pokynul jsem mu svými meči. Pak se čas jakoby zastavil.
Vnímal jsem jen míhající se čepele. Odrazil jsem první rány a učinil klamné výpady. Kryt a sek druhou zbraní. Bolest v boku, která rychle ustoupila bojovému běsnění. Vyštěkl jsem kouzlo chodcova nenávistného úderu. Vzduch zapraštěl magickou energií. Jednou. Pak podruhé a sekl jsem pravou rukou. Už to nebyla ruka a meč. Jen dlouhá ruka. Asi zásah. Bolest v levém rameni. Kryt na hlavu. Přilbice odpadla ve dvou kusech z mé hlavy. Došlo k výměně mnoha úderů. Kryty se střídaly s výpady.
Otočka a sek oběma zbraněmi. Výskok. Kryt a bodnutí. Strašná bolest v hrudi. Cítil jsem ubývající síly. Bodl jsem i druhou rukou a pustil obě zbraně. Náhle jsem zřetelně viděl skřetovu rozšklebenou tvář. Vzal jsem ho pod krkem. Vytrhl se mi. V ruce mi zůstal jen ten jeho amulet. Zlatý tepaný dub na stříbrném řetízku. Krev. Plival mi ji s kletbami do obličeje. Jeho zrak hasnul. Avšak ten můj také. Padl jsem na kolena. Z hrudi mi trčel skřetův meč. Soupeřovo tělo leželo kousek ode mě probodnuté oběma mými meči. Tesák stále svírala jeho uťatá levá ruka. Najednou jsem spatřil bojující skřety. Rvali se mezi sebou. Do toho se nedaleko objevila armáda lidí a elfů.
Ardenovenský král Osiris přijel se svými vojáky, došlo mi.
Pak jsem už nic neviděl. Jen tma. Bolest. Nic.
|
|
| Epilog |
Závěr
„Pane Vokroji,“ zaslechl jsem mužský německy hovořící hlas.
„Ano, už vstávám,“ zachraptěl jsem a chtěl vstát.
Byl jsem tak zesláblý, že zůstalo jen u pokusu. Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že ležím v nemocničním pokoji. V levé ruce jsem měl napíchnutou kanylu. Pravici jsem měl až k lokti ovázanou.
„Ještě jeden den si poležíte,“ usmál se mladý muž v plášti.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se.
Uvědomil jsem si, že nemám dlouhé vlasy ani vousy. Necítil jsem, že bych měl nějaké obvazy jinde než na ruce.
Všechno se mi to zdálo, zasténal jsem v duchu.
„Našli vás v horách silně podchlazeného,“ vysvětlil mi mladík.
Visačka prozrazovala, že je to doktor Jürgen Schmidt.
„Jak dlouho?“ vyslovil jsem dotaz.
„Tři dny vás hledali a dva dny jste strávil v horečkách. Hodně jste blouznil.“
„Co mám s rukou?“
„Svíral jste tohle,“ řekl lékař a sáhl do kapsy.
Vytáhl stříbrný řetízek s tepaným dubovým listem z bílého zlata.
„Musel jsem vám slíbit, že vám to předám, až budete více při smyslech. Držel jste ho tak pevně, až se vám zařízl do dlaně. Rána vám zhnisala, takže jsme museli nasadit silná antibiotika.“
Takže se mi to nezdálo, pomyslel jsem si a vzal si amulet od doktora.
„Díky doktore,“ hlesl jsem.
„Myslíte, že přijmete návštěvu?“ zeptal se mě.
„Kdo za mnou přišel?“
„Vaše žena.“
„Ať přijde,“ řekl jsem a zabořil se do polštáře.
Vzpomněl jsem si na Wurghana, Táňu, Körmeho, Aestria a další, které jsem potkal v Ardenopomském kraji. Když do pokoje vešla Renata, vybavil se mi Aršízar.
Žij šťastně, Tomáši. Válka skončila, skřeti byli rozprášeni Osirisovou armádou. Tvé tělo bylo slavnostně pohřbeno v Arznaku v katedrále Svatého Michala. Tamtéž byli pak sezdáni Táňa ze Skerhalu a velitel Körme. Dále pro tebe mám vzkaz od Wurghana.
Nevim, kdě sa nacházaš, ale ber na vědomie, že ťa najdu, habychom si spolu naposledy zahrali. Nikdy na tebe lidi Ardenopomskýho kraja nezabuďnou.
Trpaslíkův hlas mi proběhl hlavou společně s vizí cválajícího Aršízara. Usmál jsem se na Renatu a dal jí pusu na tvář.
Všechno dobře dopadlo, pomyslel jsem si přitom a všiml si, že na stolku vedle mě leží zelený dubový list.
|
|
| Názory čtenářů |
03.08.2012 23:38
 josefk
|
parádička :) |
05.08.2012 22:07
 fungus2 |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|